Alice stála na zvonici

Alice stála na na zvonici kostela San Giorgio Maggiore. Bylo brzké ráno. Ostré paprsky se odrážely od vodní plochy benátské laguny a bodaly ji do očí. Přivírala víčka a sledovala malebné siluety domů dole pod nimi, které skrz jemný opar dávaly tušit nekonečnou křivolakost a nevyzpytatelnost zdejších uliček. Slunce v mrazivém únoru je vzácný dar. Naplňuje člověka nadějí uprostřed dlouhých zimních dní. Kouzlo samotné Benátské laguny z ptačí perspektivy se nedá popřít, ani snadno popsat.
Oba je ohlušil náhlý silný náraz. Nad jejich hlavami se z padesátitunového zvonu rozezvučelo silné GONG. Oněměli úlekem. A pak se začali bláznivě smát.
Dal ji rychlý polibek, to aby nestačila uhnout. Jsi šťastná?, prolomil dlouhou chvíli mlčení. Zamyslela se. Ano.
Neuměla lhát. Pocit štěstí se však měří na minuty, na sekundy. Pocit štěstí je otázkou okamžiku. A ten okamžik vyňatý ze všech komplikovaných a tíživých okolností byl sám o sobě čistým, hlubokým prožitkem. Řekla ano, aby o sekundu později řekla v mysli smutně Ne.
Stál vedle ní muž, který ji visel na rtech a v nestřežených chvílích se jí dotýkal, jako malé dítě, které prahne po dotyku, když se mu ho nedostává. Dotýkal se jí jakoby náhodou, ale přitom vědomě nebo pokradmu a rychle, jakoby se mohla každou chvíli rozplynout v mlhu nad benátskou lagunou. Jakoby to věděl. Byla jeho dobrovolně nedobrovolný rukojmí. Na výletě, jenž sám zinscenoval a jehož cíl znal jen on.