Ostrovy a trosečníci 2

Jmenovala se Věra. Bůh ví proč si myslela že je její jméno tuctové. Možná proto si nevážila sama sebe. Seděla u cesty na lavičce a usedavě plakala. Mobil v ruce a batoh vedle sebe. Bylo půl třetí a pět minut. Šel okolo Vladimír R. Šel ze své směny z Chemopetrolu.
Na první pohled byste poznali že je mu 40 a že je to obyčejný dělník. Doma má svou ženu Marcelku. Je tomu už 20let co se do ní zamiloval na koupališti. Tehdy ještě měla prsa akorát do ruky a roztomilé bříško. Vladimír měl celkem šťastné manželství. Přijal svou životní roli. Každý den byl na chlup stejný. Do práce z práce. Vynést odpadky. Teplá večeře. Vyhonit, osprchovat a spát. Občas do toho přišla sobota. Znamená to pouze dvě změny. Marcelka jde cvičit a Vladimír jde do hospody. Jeho nejlepší přítel tam zpravidla už čeká. Jmenuje se Petr. Petr je stejný ztroskotanec jako on. Ale teď je tu tahle holka. Všiml si ji. Beze slova prošel okolo. Únava ho obklopovala jako obal a přesto se vrátil. Přistoupil k ní a zeptal se.
,,Slečno mohu vám nějak pomoci?" Věra zaskočena situací zvedla své uplakané oči a zakroutila hlavou.
,,Zvu vás na horkou čokoládu." Řekne Vladimír rozhodně. Věra se zvedne popotáhne a jde. Hlavou se ji honí všechno. Třeba je to úchyl. Napadlo ji jako první. Praha už ji ofackovala až až. Vladimír se usmál.