Jak chutná život.....?

„Dobrou noc mami!“
„Dobrou!“ A zavírá za sebou dveře, které s lehkým zavrzáním dokončí svůj pohyb… Jsem sám, úplně sám ve svém pokoji, ve své posteli… nechám se tu jako každý večer unášet vlastní fantazií a tokem svých myšlenek… Co to dnes říkali v té škole? To téma, které mě tak zaujalo, ano, už vím: Jak chutná život? To je ta otázka, která mě trápila celé odpoledne, ale postupně se vytratila, protože jsem začal myslet na něco jiného. Teď o ní ale opět začínám uvažovat, ale protože jsem moc unavený, tak usínám s myšlenkou na to, jak chutná život…
……………………………………………………………………………………………………………
„Au!“ spadnu na nějakou tvrdou plochu, ale nad sebou vidím pouze bílá oblaka a vedle mé nohy začíná hluboká propast v zemi, ze které šlehají plameny. Uslyším dva hlasy- jeden shora, druhý z té hluboké propasti, usadím se a snažím se poslouchat, o čem mluví…
„Hej, vždyť je to v podstatě jednoduché, lidský život je plný hříchu a to ho naplňuje!“
„Ne, to tvrdíš ty,“ ozve se shůry, „já tvrdím, že lidský život je plný radosti a světla…!“
„Ano, to jsi celý ty, anděli, na všechny se díváš přes svoje růžové obláčky, a nevidíš postatu věci!“
„Ne, to ty nevidíš to podstatné, díváš se na ně ze země, zde vnímáš jen to špatné, zato já se jim dívám do srdce a snažím se je pochopit!“
„Lidi pochopit nelze, to ví každý, jejich mysl je složitá. To ani ty nemůžeš popřít!“
„Ano, to nemůžu, ale nevěřím tomu, že by lidský život chutnal jen zahořkle a trpce!“
„Jo, dej mi důvod této myšlence věřit, vždyť se na ně podívej…“
„Ano ďáble, já se na ně dívám a víš, co vidím? Vidím jen obyčejné lidi, kteří prožívají smutné i veselé životy, každý z nich je jednou dole a jednou nahoře, to tak být musí, jinak by lidský život byl jednotvárný…“
„Počkej, tak ty mi neodporuješ, vždyť já tvrdím, že lidské osudy jsou spletité…!“
„Ano, promiň, že ti skáču do řeči, máš v tomhle pravdu, lidské osudy jsou spletité, ale tím jsou i zajímavé…když se podívám na svět, vidím lidi chudé, kteří jsou šťastní, protože mají své rodiny a lásku, která je tím největším bohatstvím… Ale také vidím boháče, někteří jsou šťastní. Těch je minimum…“
„Počkej, anděli, já vím proč…. Lidé se začali pachtit po penězích a nevědí, kdy mají přestat, proto končí ve vězení a kvůli penězům se dokonce zabíjejí…vidíš už tady tu lidskou krutost, peníze totiž hýbou lidským světem. Peníze, ty papíry, které nemají ani takovou cenu!“
„Já vím ďáble, ale přesto, podívej se jinam, třeba do šťastných očí nějaké malé holčičky, která právě dostala od rodičů svojí první panenku, nebo do očí šťastné staré paní, která za svůj život poznala tolik příkoří, ale i přesto má usměv na tváři, protože ví, že má kolem sebe lidi, kterým může věřit a kteří ji milují a ani v poslední hodině jejího pozemského života jí neopustí…“
„Ale opustí, jako všichni lidi, dají ji do starobince a ona pak odejde na věčnost sama a opuštěná…!“
„Nemůžeš je hned odsuzovat, všichni takoví nejsou, třeba ona bude patřit k těm šťastným lidem a odejde na věčnost v kruhu svých blízkých…“
„No, dobrá, její život byl možná šťastný, ale co život těch lidí, kteří jsou ve vězení, nebo těch, co se dostali až na samé dno, kteří berou drogy a dělají jiné špatné věci, nebo sebevrazi? Neříkej mi, že jejich život je šťastný?!“
„ Ano, vím, i takový lidský život je, ale do toho mi přece zasahovat nesmíme, jaký je jejich život, to si zařizují oni sami!“
„Vím, ale jak tedy chutná lidský život?“
„Je to tak - můžeme se hádat dlouho, každý z nás bude mít svou pravdu. Nikdy se neshodneme na sto procent, protože každý lidský život je jiný a každý chutná jinak- jeden může chutnat sladce jako karamel, jiný bude hořký a kyselý jako citrón. Nikdy nevíš, jaký může být. Není na to univerzální vzorec či chuť.“
„Jinak by tedy život byl nudný a nezajímavý?“
„Jistě, na tom se shodneme!“
V tu chvíli uslyším známý drnčivý zvuk, který se line celým tímto prostorem…
………………………………………………………………………………………………………..
Crr! Otravný budík mi zvoní u ucha. Probudím se tedy ze svého zajímavého snu a snažím se připravit do školy. Cestou přemýšlím. Ale vždyť je to všechno pravda! S úsměvem vkročím do budovy školy.
O hodině, když učitelka znovu položí otázku, na kterou včera skoro nikdo neznal odpověď-Jak chutná život? se přihlásím a odpovím: „Nikdy se nedá přesně říct, jak chutná život. Každý jinak. To je právě krásné. Život je jak patrová bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš.