Halucinace

Slunce vycházelo, ale přesto sluneční paprsky byly ještě v nedohlednu.
Bylo vedro, dusno, před deštěm.
Debata mezi námi byla živá, ve značně opilé náladě.
V první třetině cesty domů tam, kde končí drátěný plot u pole, jsem sebrala džus, který jsme si tam odložili cestou do města.
Ovšem neviděla jsem lán pole, jak je tomu ve skutečnosti, ale podzemní vězení z kamenů a bambusových větví.
Spousta vězňů byla přikovaná u kamenné zdi. Pár jich otáčelo nějakým velkým dřevěným kruhem a pár jich leželo stranou ve vlastní krvi s tělem plných hlubokých šrámů, které může udělat jenom bič.
Ovšem v druhé polovině místnosti, jestli se tomu dá říct místnost, byla tenká zeď spletená z bambusového listí.
Za ní se rozprostíral typický plážový bar s hosty vyšší společnosti.
To vše jsem pozorovala z výšky skrz úzký otvor, jenž měl být zřejmě vstupem, protože celé "vězení" bylo kryté pod střechou ze slámy.
Místo mě přitahovalo stále víc. Oddělila jsem se od ostatních velmi snadno, šli za mnou o dost pozadu a jejich opilým mozkům leccos uniklo, takže i já.

Seskočila jsem dovnitř. Rozpolcená atmosféra mě okamžitě pohltila a já se ocitla v jiném čase.
U baru mi okamžitě namíchali jakýsi koktejl a barman se se mnou dal do řeči, jako bych tam byla denně. Pár hostů mě s úsměvem pozdravilo. Já nepoznávala nikoho.
Do zadní části byl vstup pochopitelně zakázán. Nikdo nikoho nehlídal, nikdo se ani nesnažil porušit toto pravidlo.
Já tam i přesto vešla. Naskytl se mi pohled plný utrpení, bolesti, arogance a pohrdání.
Zhrzené tváře orosené potem z dusna před bouřkou.
Všechny na mě v tu chvíli upřely pohled.
Ty modré oči.
Poznala jsem je v jedné z těch upocených bronzových tváří.
Jeho pohled ovšem ztratil kdysi dávnou jiskru života. Teď se v nich zračila odevzdanost osudu. Smutek a lhostejnost.

Bez úsměvu a jediné změny v obličeji na mě kývnul.
Po tolika letech.
A já tam jen tak postávala s pocitem, že bych chtěla pomoct, že bych měla pomoct. Jenomže zároveň jsem věděla, že tady nevinnost je jenom slovo, kterým se každý hájil, ale u málo kterého bylo pravdivým.
Já mu důvěřovala a věděla jsem, že jeho trest už dávno dosáhl svého.
Chtěla jsem, aby se mu do očí vrátila zpátky ta jiskra života.
Dál jsem stála na svém místě a ani on se nepohnul. Naše oči si samy vyprávěly různé příběhy plného smutku a zoufalství.
Jak ho zachránit? Jak mu pomoct? Jak sejmout těžké okovy z jeho zápěstí a smazat všechny ty rudě podebrané šrámy z jeho těla.
Po tváři mi stékala slza. Pomalu opsala rysy mé tváře a pak volným pádem tiše spadla do šedého udusaného písku.
Nikdo si jí nevšimnul.

Svět kolem nás plynul. A já ho najednou viděla svobodného. Bez pout. Prolezl úzkým otvorem na skutečnou zem.

Ovšem neocitl se na té samé cestě jako já před tím, než jsem seskočila na toto místo.
Prašnou cestou utíkal podél plotů a zelených kopců.
Doběhl na malý most. Opřel se o zábradlí. Nad hlavou slunce, v dáli tmavé mraky bouřky. Pod sebou bílé vlny řeky.
Před sebou malebný pohled na městys a cesta, na níž stál, vedla na skálu, na jejímž vrcholu stál hrad, jenž dominoval celému panoramatu.
Nadechl se a v jeho plicích byl vzduch plný svobody, úlevy a optimismu na nový začátek.
Utíkal do skal. Sledoval okolní zeleň, vysoké jehličnany a mechem porostlé kameny. Prošel polorozpadlou kamennou bránou a dál šplhal po kamenech na vrchol.
Kamenná, strmá cesta končila u dřevěné velké brány vedoucí na nádvoří.
Prošel až do nádherné velké místnosti s leštěnými parketami, francouzskými okny a velkými zrcadly, jež sluneční světlo v místnosti ještě umocňovaly a křišťálovými lustry.
Byla letní sezóna.
Všude plno manželských párů s dětmi.
Snažil se splynout s davem. Jeden manželský pár se s ním dal do řeči.
Ptali se, odkud cestuje.
Připomínal vandráka. Stará košile a rifle, to všechno pod tlustým nánosem bláta. Zaprášené husté tmavé vlasy. Upocený obličej.
Odpovídal opatrně, vyhýbavě, ale zdvořile. Snažil se na sebe příliš neupozorňovat. Proto dělal, že si se zájmem prohlíží jeden z obrazů, co jich kolem byla spousta, jednalo se o nějakou výstavu dávno mrtvých, ale i v současnosti slavných malířů.
Mrtvolně bledá těla a nereálně tmavé prostředí za nimi.
Tomuto umění nikdy nerozuměl. Nikdy v něm neviděl krásu. A spíše než anděly v nich viděl spoutanost a konečnost.
Odvrátil pohled. Přešel místnost. Jak dlouho bude trvat, než ho začnou hledat?
U vchodu místnosti, nastal rozruch a tichým šumem se davem neslo, že z nedalekého vězení utekl nebezpečný vrah.
Prostoupila jím úzkost a ostrá bolest. Nebylo úniku. Došel nakonec místnosti. Dvoje dveře. Jedny vedly na WC a druhé do dalšího menšího sálu, podobnému tomu, z kterého právě vyšel.
Vmáčkl se do dalšího davu.
Ocitl se ve druhé polovině výstavy.
Impresionismus. Východ Slunce od Moneta.
Ten obraz měl rád.
Policie už kontrolovala každého okolo.
Lidi se zvědavě otáčeli za ním. Nikdo ho neznal. S nikým se nebavil. K nikomu nepatřil.
Pro policii bylo snadné ho najít.
Nebránil se. Jen prosil, aby mu nedávali pouta.
Jiskra z jeho očí se pomalu vytrácela.
Věděl, že tohle bylo naposled, co se nadechl svobody.

A pak byl zase zpátky v té temné díře.
Stála jsem na stejném místě. Ani on se nepohnul. Potůčky krve mu stékaly ze stop po biči a naše oči si vyprávěly tichý příběh…

Ucítila jsem palčivou bolest. Než jsem otevřela oči, přistála mi na tváři další facka.
„Ty už tu vodku pít nebudeš.“ Prohlásil brácha se silným smíchem v pozadí naší party.

Probrat se silnou kocovinou není nejlepší start do druhého z poloviny uběhlého dne, zřejmě ta vodka nebyla nijak kvalitní. K třeštění hlavy mi moc nepřidal fialový otisk na čele připomínající tyč a pár zarudlých fleků na tváři.
Kde jsem upadla?
Marně jsem vzpomínala na včerejší noc, z které jsem si vybavila pouze nesmyslné útržky. Naprostá tma mi ovšem nastala při zvedání džusu na zpáteční cestě.

Na stole v kuchyni jsem pak zahlédla titulek dnešních novin: „Uprchlý vrah byl kolem čtvrté hodiny ranní dopaden.“