Šedivé ráno

Z temnoty snu pomalu procitám a otevírám oči. Chvilka dezorientace mate mou mysl. Snové opojení opadá a já naplno procitám. Cítím bolest. Proč mne tak ukrutně bolí tělo? Letmá vzpomínka na včerejší noc na mě dýchla skrze alkoholový závoj a na tváři mi vykouzlila úsměv. Šílený úsměv.

Pomalu, ale s naprostou rozhodností odkrývám peřinu, přehoupnu nohy přes okraj postele a bosými chodidly se dotknu podlahy. Studené podlahy. Tak jako si znalec vína vychutnává svůj první doušek, tak si i já vychutnávám své první přivítání do krutého světa, který tak rádi pokládáme za náš.
Jako bychom měli být na co hrdí.

Sotva se mi hlava přestává točit, překonávám sladké našeptávání měkkých peřin a polštářů, abych ještě na chvíli, jen na moment, složil hlavu. Maniakální úsměv na mé tváři má však své opodstatnění a já vykračuji nejistým krokem batolete.
Směšné je to… tolik let běhám po světě, až pak jed, dobrovolně vypitý, způsobí, že i pouhý krok vypadá jako neuvěřitelný problém.
Jednou rukou se přidržuji stěny a pomalu, s rozmyslem, se šourám do kuchyně za vidinou sladkého nápoje. Každý sval v mém těle řve a volá po odpočinku, ale má vůle je silnější. Ještě chvilku. Už jen chvilku.

V celém bytě je ještě šero. Svět kolem je malován jen černobíle, ale takhle brzo ráno to stejně nikdo nevnímá. Opírám se o kuchyňskou linku a těžce dýchám. Přemlouvám vlastní tělo k poslušnosti, dávám vařit vodu a do mého milovaného hrnečku sypu velkou dávku cukru. Motá se mi hlava a není mi dobře. Konvice dává hlasitým cvaknutím jasně najevo, že už je načase a já se opět usmívám. Zvláštní jaké drobnosti dokážou občas člověka rozradostnit. Vleču se jako mrtvola s hrnkem kouřícího čaje na balkón. Člověku to přijde jako dveře do jiného světa. Z šedivého a zatuchlého městského bytu do světa svěžího ranního vzduchu a barev.
Jedna z těch mála chvil, kdy člověk opravdu ocení kousek zeleného trávníku vprostřed moře betonu.

Usedám do proutěného křesla, staré památky po prababičce a natahuji se pro deku. S dekou pokrývající polovinu mého bolavého těla sedím tiše vychutnávaje plnou chuť čaje a letmý dotyk vánku. Jako sametový šátek otírá se o mou tvář. Krása. Nádhera. Ale člověk si ji neužije každý den, jen když trpí, všímá si člověk věcí, které každý den přehlíží jako samozřejmost.

Usrkávám čaj a teplo se rozlévá celým mým tělem. V hřejivém objetí hebké deky pomalu usínám. Cítím všechnu tu bolest a únavu, která přemáhá mé tělo, ale na mé tváři je opět jen úsměv.
Všechno to jsou totiž jen důkazy, že stále ještě dýchám.
Že jsem naživu.