Poutník nebes

Město, místo, kde nejde nepotkat lidi. A já je potkávám každý den. Děti, lidi spěchající do práce či z práce nebo ty, kteří prostě vyrazili do města. A taky ty ostatní. Lidi s bílými holemi, vozíčky, berlami. Ty, kteří nosí prázdné výrazy a vrásky bolesti. Málo kdo jim pomůže do tramvaje, ukáže cestu. To spíše sáhnete do kasy a přitížíte nějaké té pokladničce pro svůj dobrý pocit, že pomáháte. Díky aspoň za to.

Ve velkých městech, jako je Brno, se takovým lidem prostě nevyhnete. Sedí u vedlejších stolů ve fast foodech, stojí vedle vás v tramvaji, prochází vedle vás ulicemi. Vždycky vedle. Pokaždé tak trochu mimo. Pak přijde jedno nedělní ráno a vy sedíte v nemocnici s vlastní matkou, sestrou, přítelem. Prázdné sedačky, mdlá světla, šedo za oknem. Rentgeny, ultrazvuky, krev. A čekání. Není, co říct…

„Budeme ještě muset udělat nějaká vyšetření, ale vypadá to na nádor. Teď vám neřeknu, jestli je zhoubný, ale spíše ano. Zatím si vás tu necháme. Hlaste se ve třináctém patře, ano? Uděláme vyšetření a pak uvidíme, co dál. Ničeho se nebojte, ano?“

Neřeknete, že to není možné, nezačnete brečet. Řeknete prostě dobře. „Hlavně to zatím neříkej mamce,“ to mi řekla moje sestra.


Moje sestra má v pokoji velký plakát s plachetnicí. Nad postelí, přímo nad hlavou. Není to žádný starý koráb, ale nová loď s napnutými plachtami ve světle zapadajícího slunce. Chtěli jsme spolu projet Francii, vidět moře a plachetnice. Stále věřím, že se to jednoho dne povede, ale teď jí zbývá jen ten plakát v pokoji, který už neviděla víc jak čtvrt roku. Na trvalo se přestěhovala do obýváku, kde na ni může snáze dohlížet mamka, kde má televizi a výhled z okna. Víc jí toho nezbylo. V jejím pokoji teď většinou spává taťka, vyměnili si místa. Párkrát jsem tam z různých důvodů spala i já. S plachetnicí nad hlavou.

Chtě nechtě se na svět začnete dívat jinak. Nikdy nevíte jak, ale vše je prostě jiné. Jen to město je stále stejné, ale vy už do něj nezapadáte. Já začala vidět duše lidí, vznášející se nad jejich hlavami. Braly na sebe podobu jejich snů, žily v neustálých proměnách. Nejkrásnější duše měli slepí. Jejich představivost nebrala konce. Chodila jsem městem a prohlížela si je. Tyhle podivné úkazy mě nepřekvapovaly, vídala jsem nejrůznější věci už od mala, ale tohle bylo něco nového a krásného.

Stalo se to na České, na zastávce tramvaje číslo šest. Zvedla jsem hlavu a ona tam stála, krásná obrovská plachetnice. Zabírala skoro celou ulici. Byla to nová loď, voněla čerstvým nátěrem, ale vypadala jako vystřižená z pohádkových příběhů. Plachty měly barvu bílých obláčků na blankytné obloze. A na přídi, tam, kde se dřív tyčila těla krásných žen, se hrdě vypínal drak barvy tropických moří. Jeho obrovská křídla objímala boky lodi. Lidé ji neviděli. Ani si nevšimli, že ji obcházejí a že se mačkají po krajích ulice. Dívala jsem se na ni s úžasem a zároveň klidem. Nebyla jsem ani tak překvapená její přítomností zde, jako ohromena její krásou. Vystoupil z ní postarší anglický gentleman s hůlkou v ruce. Hůlkou se slonovinovou hlavou. Rozhlédl se, zhluboka nadechl a rozhodným krokem vykročil po ulici směrem, kde jsem stála já, ale nemířil ke mně. Lidé mu bezmyšlenkovitě uhýbali z cesty. Přemýšlela jsem, zda ho nemám zastavit, ale nakonec jsem ho nechala projít kolem. Něco mi však přece jen nedalo, otočila jsem se za ním a zavolala.
„Já vás vidím!“ Zastavil se, otočil, pousmál.
„Ale ovšem.“ A už zase pokračoval. Chvíli jsem za ním nevěřícně koukala a pak se rozběhla, abych ho dohnala.
„Takže vy chcete, abych šla za vámi,“ řekla jsem ještě celá udýchaná.
„Co já chci, je v této chvíli zcela nepodstatné, záleží pouze na tom, jak vy se rozhodnete.“ Zastavil se, otočil ke mně a s elegantní úklonou řekl: „A dovolte, prosím, abych se představil. Peter Moore, věčný cestující na Poutníkovi nebes.“
„Terezie Ševčíková, těší mě,“ kývla jsem hlavou a podlala mu ruku. Zlehka ji políbil a pak jsme pokračovali v cestě.
„Kam vlastně pluje Poutník nebes? A co vozí?“ zeptala jsem se, i když odpověď byla na snadě.
„Vždyť to víte. Nebo alespoň částečně tušíte, jinak bychom tu spolu nemluvili. Ale dobrá, povím vám vše.

Každý člověk má nějakou představu o tom, jak to bude vypadat, až umře. Nebe, peklo, reinkarnace, nové světy,… Je to různé. Většina lidí si ale představuje, že zemřít je jako usnout a pak se probudit na nějakém tom „onom světě“. Není tomu tak. Většina lidí přijde do Čekárny, kde jsou rozřazeni podle vyznání a pak teprve posláni dál. Valná většina z nich si to ovšem už později nepamatuje. Tedy pokud si to nechtějí pamatovat.

Pro některé však přijíždí Poutník nebes. Plaví se mezi mraky a světy, které vytvořila víra těch, jenž umírají. Jejich duše pak vstoupí na loď a ta ji přiveze do jejího vysněného světa.

Očím je Poutník neviditelný, vidět ho mohou jenom duše. Duše těch, kteří nepřestali žít a věřit v dětské sny.“
„Takže jste přijel pro něčí duši?“
„Ale ne, přijel jsem pro vás.“
Zase ten jeho úsměv. Někde v pozadí mých pocitů se objevil strach, ale byl to pouze reflex. Neviděla jsem důvod, proč bych se měla bát. Zbývala však jedna otázka.
„Proč vy? Vážně to nevíte? Inu, nevadí, brzy na to přijdete, ať pojedete nebo ne.“
„A kam míříme teď?“
„Přímo za nosem. Tohle město jsem neviděl přes sto let.“


Když jsme po dvou hodinách dorazili tam, odkud jsme vyšli, Poutník nebes už na nás čekal. Posádka vytahovala plachty, které mezitím skasala a někdo postavil schůdky, jenž vedly přímo na palubu. Na posledním z nich se mě chopily dva páry rukou a pomohly mi nastoupit. Když byl na palubě i pan Moore, schůdky zmizely.
„Vyplouváme!“ zavolal někdo stojící opodál. Pan Moore mi nabídl rámě a když sebou loď cukla, v uších mi zněla jeho slova: „Tak a teď sněte!“

Drak, který až do teď vypadal dřevěný jako celá loď, náhle ožil, máchl křídly a i s lodí se vznesl do vzduchu. Poutník se vyhoupl nad nejnižší mraky a přestal stoupat. Pak najednou drak zmizel a my se s hlasitým šplouchnutím ponořili do vody, která jakoby byla jen kolem naší lodi. Slunce se nám opíralo do pravoboku. Nebylo to jako letět, protože my jsme pluli. V letadle neucítíte vítr ve tváři, nedotknete se mraků, které se při setkání s vaší rukou zachvějí, jakobyste je laskali. Sněte…

A já se postavila k zábradlí a snila. Moje oblečení se proměnilo v jednoduché zelené šaty. Vše dostalo odlesk snů. A pak jsem je spatřila. Světy, kolem kterých jsme proplouvali. Ty, kde s proháněli gryfové, draci, jednorožci a všechny pohádkové bytosti, i ty, jenž byly do posledního kousíčku zastavěny domy. A tisíce dalších. Bylo to jako plout Fantazií. Nejkrásnější na tom všem bylo vědomí, že lidé nepřestali snít.

Pan Moore si stoupl vedle mě. Spokojeně se rozhlédl kolem a zhluboka se nadechl mořského vzduchu.
„Nádhera, že?“ obrátil se na mě s úsměvem. „Ono vlastně nezáleží na tom, čemu který člověk věří, ale na tom, jak moc věří. Ale to už vy víte dávno. Jenže vidět to na vlastní oči je jiné, že? A teď se podíváme do Království nebeského.“
„Ne, pane Moore, jistě víte, že v Boha nevěřím, že se ho snažím vytěsnit ze svého života. Nenuťte mě chodit na to místo.“
„Špatně jste mě pochopila, my plujeme do pravého Království nebeského, přístavu všech Poutníků nebes. Abyste rozuměla, nebe tak, jak ho znají ti, kdož věří v Boha, skutečně existuje, ale pravé Království nebeské, království, kde se rodí všechny tyto nové světy, je přímo před námi.“

Když jsem se podívala směrem, kterým jsme pluli, uviděla jsem… Jak jen to popsat? Sen. Obrovský přístav v údolí. Křik racků a fénixů mezi odplouvajícími loděmi. A mezi vším ten kouzelný třpyt a tmavozelený stín hor tyčících se nad údolím. Byl to svět plující na oblaku. Pravé Království nebeské.


Zakotvili jsme u jednoho z mnoha mol. Naši plachetnici už opět objímala dračí křídla. Posádka vyložila pár krabic a několik mužů zůstalo v přístavu. Většina však odletěla někam do hor, neboť drak mávl křídly a odnesl loď i s posádkou k výšinám.
„Pořád mi uniká smysl téhle cesty,“ obrátila jsem se na pana Moorea, který kráčel vedle mě.
„Zajímavé, vskutku zajímavé. Přitom cestu určujete vy,“ odpověděl tak trochu v zamyšlení.
„Víte, na Poutníka nebes se totiž nedostane nikdo, kdo neví, co chce. Vy to zřejmě víte, jen si to odmítáte připustit.“

Vlastně měl pravdu, vždycky jsem věděla, co chci. Chtěla jsem žít své sny.
„Smím tu zůstat? Smím tu žít, i když jsem ještě nezemřela a i když tohle není svět z mých snů?“
„Ale vy tu přeci nechcete zůstat?“ podíval se na mě tak trochu nechápavě pan Moore.
„Ne, jen chci odejít s vědomím, že kdybych chtěla,…“
„Když chcete, je možné všechno.“ Na chvíli se odmlčel. „Tak už víte, proč jsme dorazili do Království nebeského?“
„Ano. Chtěla jsem vědět, zda moje sestra bude žít a jen tady jsem to mohla zjistit.“
„A už jste nalezla odpověď?“
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Život tu byl cítit, jako nikde jinde. Vše jím bylo prodchnuto. I hory, i kameny, ze kterých byly postaveny domy, i vzduch a zvuky.
„Ne, nevím, zda bude žít, ale vím, že jsem položila nesprávnou otázku. Správná zní: Bude snít?“


Ptáci dál poletovali po obloze, i když slunce už téměř zapadlo. Jako malé děti, které křičí ještě chvilku, mami. Ale kdo by se dokázal nabažit té krásy? Říkala jsem si, že tam strávím alespoň pár dní, ale nešlo to. Nikdy bych už tomuto místu nedokázala dát sbohem, neboť kdo jednou spatřil Království nebeské, stal se věčným cestujícím, aby se do něj mohl už pořád vracet. Tak mi sluneční paprsky odměřovaly čas, který jsem mohla strávit na místě krásnějším, než dokáže vykreslit číkoli fantazie.


Na zastávce tramvaje číslo šest bylo opět jako zázrakem volno, takže jsme měli dost místa k přistání. Pobavila mě myšlenka, že pro dnešek MHD dostala nový rozměr. Pan Moore se mnou vystoupil a na chodníku mi podal ruku.
„Bylo mi ctí,“ pověděl, uklonil se a obrátil zpět k Poutníkovi.
„Pane Moore!“ zavolala jsem a on se otočil. „Uvidím vás ještě někdy?“
„Ale slečno,“ usmál se pobaveně, „to přeci není ta správná otázka.“