Kačenka a strašidla

Ranní opar se vznáší nad hladinou rybníka. Klid občas naruší bzučení navijáku, když rybáři nahazují svoje pruty s návnadou, tím se trošku rozčeří stíny stromů. Hladinka je zelená, odkládám svůj šat a první nesmělý krůček koketuje s vodou, první kroužek se tvoří, když palec jako první proráží vodní plochu. První tři kroky jsou nejhorší, pak už náhlá extáze, když se celý ponořím.
Jestli ze zimy nebo ze šoku, ale je mi blaze. Pomalým tempem se začínám vzdalovat od břehu. Vznáším se na vodní hladině a brázdím ji křížem krážem, najednou se přede mnou objeví malinká kačenka. Dívám se, kde má ostatní kamarády, ale je tady sama,může mít tak 20 cm. Počítám, že ještě neumí ani lítat.
Pozoruji ji, pomaličku pluje ke mně, pomalu se potopím jako krokodýl a čekám na svou kořist.
Pozvolna se přibližuje, už je na dosah ruky, bleskurychle se na ni vrhám,chybělo tak pět centimetrů, možná bych ji chytil. Počítám, že bude tryskem plavat pryč, ale kdo by si jako já myslel, že se lekne, je na omylu, zastaví se tak tři metry ode mne a krouží kolem. Provokuje, tak vyrážím a plavu rychle za ní, ona čeká, když jsem tak metr od ní, začne plavat taky, vrhám všechnu sílu do tempa, ale kačenka je v klidu, houpe se pomalu jako nafukovací hračka. Už natahuji své hnáty, jakoby ji někdo píchnul špendlíkem, kačka vyráží sprintem, jenom brázda za ní zůstává. Pluji pořád za ní, ale časem mi ubývají síly, tak se obracím zpět a říkám si, nechám kačku aby si odechla. Plavu, plavu, po čase se obrátím, kdepak zmizela kačka? Mě picne! Ona pluje za mnou! Z lovce se stává kořist… Nebo kačka si myslí, že hrajeme na babu. Krev mi vaří v žilách, nečekaně vyrážím na kačku, ze všech posledních sil máchám rukama vpřed, jenže marně, tak v pokoře, že kačka je lepší než já, splývám na břeh a v duchu si říkám: jen počkej, kačko! Druhý den už jsem chytřejší, přivolám posily a rozdám instrukce, že ji obklíčíme. Operace "Jen počkej, kačko" začíná, každý zaujme svou pozici (mrtvého brouka) a čekáme, jestli se diverzant ukáže a chytí se do pasti. Už to vzdáváme, mávám smluvený signál pro konec akce, zklamaný kopnu do šutru a odcházím.
Když v tom uslyším pískot, jeden z agentů ukazuje na rybník vpravo ,kde se vynořil diverzant, okamžitě všechny volám zpátky, všichni zaujmou svoje pozice. Vyčkáváme až kačka bude uprostřed, zatím pomaličku krouží při kraji. Tuhne nám krev v žilách, nervózně žvýkám trávu a říkám si, proč nepluje do středu, zdá se mi to věčnost, trne mi ruka. Náhle si zničehonic kačka míří přímo doprostřed.Teď, mávám smluvený signál, vyrážíme pomaloučku do akce. Začínáme vytvářet kruh, zkracujeme smyčku, čekáme, jestli kačka neuplave mezerou než uzavřeme kruh, ale ona jako by nic, nevšímá si nás. Jsme už rukama na dosah, už vidím, jak se uzavírá kruh, už nemá šanci proplout. Je otázkou času, kdy ji budeme mít.
Potutelně se usmívám a mnu si ruce, budeš má. Už jsme skoro všichni u sebe, zavelím: útok! Ona si uvědomí, že má problém, začne se splašeně na místě otáčet. Náhle šok, kačka se zastaví, koukne na nás, v duchu si říká: takovou hru neznám, ponoří se do vody a jako torpédo podpluje vše , vynoří se kousíček od nás. Sklapne mi pusa a naprázdno polknu. Všem skoro vypadly oči z důlků. Okamžitě se vrhnou na kačku, jen já tam na vše se smíchem koukám a tleskám kačce, říkám bravo. Tím byla ukončena operace „Jen počkej, kačko“. Zase jsem dostal lekci od přírody, ale poučil jsem se z jedné věci. I když se dostaneme do situace, která vypadá zle, nesmíme se vzdát a musíme bojovat do posledního dechu.