Štěstí hledej v okamžicích

....ano Toníka jsem měla velmi ráda. Nebyla to pravá láska. Tu pozná málo lidí. Ale zvykla jsem si . Jako kamarád a partner byl velmi spolehlivý. A dál? Ano, měli jsme krásnou malovanou chaloupku a slepice, králíky, husy, to vy si už ani nedokážete představit. No jo, teď je každý zavřený v králíkárně z panelu, honí se za peňezi, nemá čas na lidi kolem sebe, ba ani na sebe, pořídí si zvíře, které je právě v módě někde v Americe. Na vše si stěžuje, pomlouvá, neví jaké to je, nemít co jíst, s utrpením sledovat cizí špinavé a hladové děti. Kdyby to aspoň byly naše. Ne, nebylo nám přáno. Ale co už. Jsem ráda za to co bylo a vděčná za budoucnost.
Žili jsme si poklidně a snažili se pomáhat kde se dalo. Po válce to bylo špatné, velmi špatné. A to se o vesnicích nemluvilo. Jen město! Vždy jen město! Že jídlo vznikalo na polích a ne v obchodech, díky nám a naší trpělivosti pracovat téměř za nic! To nikdo neviděl. Nemluvě o nedostatku financí na opravy po náletech. Ale přesto jsme žili v relativní pohodě. Ve městě podrazy a závist. Ta především. Záviděli si i to co neměli. Ale u nás...Káždý každého pomlouval. Lidé si navzájem viděli doslova až do talíře. Ale když šlo lidově řečeno do tuhého, pomáhali si. Byli schopní vzdát se i toho mála co měli, aby pomohli. A ještě prakticky mysleli na lidi ve městě. Dokopali své unavené tělo na pole makat. Ano dostali zaplatit. Ale tak směšnou částku! Přesto šli a dělali pro někoho, kdo jim za to ani nestál. Nepotřebovali jsme peníze, stačila láska. Vám to zní směšně. Jistě si říkáte co ta babka vykládá za nesmysly. Ale vezměte desetileté nevinné dítě a dva světy. První plný peněz a bohatství. Věci na které si ukáže dostane. Dvakrát ročně drahá dovolená, prestižní školy, značkové oblečení, nejnovější hračky. To je vše. Zdá se vám to všechno? Nechybí nic? Vážně ne? A kde je rodina? Tak moc ji pohltila honba za penězi, že zapomněli na svého potomka. Stačí jim se s ním vidět jednou denně u honosné večeře. A stačí to dítěti? Do určitého věku možná. Ale co z toho má? Peníze. Ovšem za ně nejde vše koupit. Láska ne. Co z dítěte vyroste si můžeme jen domyslet. Druhý svět je chudý. Řídí se heslem „bez práce nejsou koláče“. Je to drsný svět. Ale přesto bohatý. A čím že je bohatý? Láskou a přátelstvím. Nekoupíte si za to chleba, ale přesto vám ho může dát někdo jíný, můžete si jej upéct. Sehnat si práci, kterou vlastně pomůžete svým přátelům. Dítě je velmi dobře připravené do života. Ale opět jen a jen ve „svém“ světě. A co střední cesta? Někdo řekl „zlátá střední cesta“ ovšem jaká to vlastně je? Člověk je sice velmi vyspělá bytost, ale na ty nejdůležitější věci ještě nepřišel-a ani nepřijde....
12. července 1989 našli Toníkovi nádor na játrech. Já mu říkala ať nekouří a nepije. Jenže chlapům nečo vykládejte. Odmítl léčbu. Chtěl umřít doma. Bylo to pro mě nepředstavitelně težké. Mohl žít déle. Možná je dobře, že se netrápil. Zásadně byl proti komunismu. Vždy mi říkal, že to oni ho zničili. Poslední dny jsem strávila jen s ním. Nikoho jiného jsem neměla. Bylo mi smutno.Čas, kdy spal, vyplňovaly modlitby.Úzkostné prosby, aby další den přežil. Aby tady se mnou ještě mohl zůstat. Ke konci jsem myslela že to nezvládnu. Nechodil. Nemluvil. Jen křičel bolestí. A já nemohla nic dělat. Bezmoc.
23. prosince téhož roku zemřel a mně se zhroutil svět. Dům byl napsán na jeho vzdáleného synovce, který emigroval do USA. Pány soudce to ovšem nezajímalo a já se musela do dvou měsíců vystěhovat. Nikoho jsem neměla. Nic jsem neměla. Ani peníze. Ani lásku.
Práce nešla sehnat. Co dělat? Jak se uživit? Kde přijmou 43-letou vyučenou kuchařku bez praxe? Vždy jsem pracovala pouze v domácnosti. Vařit umím, ale pro deset lidí a ne padesát!
Nakonec se štěstí přece jen usmálo. Stala jsem se kuchařkou a uklízečkou v jednom. Psychiatrická léčebna pro mladistvé v Petříkově mi zároveň poskytla i azyl. Nástup mi naháněl strach. Ale v momentě, kdy jsem spatřila tucet nemocných dětí,smysl života byl opět nalezen. Vaření jsem si užívala a ve volném čase se snažila sblížit s pacienty. Případy zde byly velmi rozmanité. Sebevrazi, feťáci, gambleři, dívky s poruchou příjmu potravy. Ošetřovatelstký sbor tvořen několika psychology, primářem a skupinou sestřiček, které vše obětovaly pro druhé, dělali co bylo v jejich silách. Nad ochotou zůstával rozum stát. Práci jsem si zamilovala.
Spokojeně ubíhaly dny, týdny, měsíce a roky. Schopnému personálu se podařilo 99% pacientů vyléčit a vrátit do běžného života. Kdo ten pocit nepozná, neví o čem mluvím. Stala jsem se náhradní maminkou pro naše dočasné svěřence. Chodili za mnou s problémy, nebo se jen vyplakat. Našli u mě ochranu při malém prohřešku i osobu, která jim byla schopná vyprávět o všem. A já, já nalezla svoje děti, které mi nebyly dopřány. Propuštění pacienti mi vnucovali adresy, abych někdy napsala. To se ví že ano. Denně jsem posílala několik dopisů. V mém životě začalo opět svítit sluníčko.
Každý čtvrtek nám vozili čerstvé maso. V devět hodin ráno. Brala jsem to jako rutinu. Až do doby, kdy nastoupil nový dodavatel. Nosil vždy seprané kalhoty a hnědé tričko.Vysoký téměř 2 metry, hnědé vlasy, zářící milé oči a nádherný úsměv. Panebože, já se zamilovala ! Jmenoval se Vladimír. Byl rozvedený a bezdětný. Poprvé mě pozval do kavárny za městem, pak na večeři. V zimě jsme jezdili na běžkách, v létě podnikali výlety do přírody. Bohužel při jednom takovém jsem spadla a zlomila si stehenní kost. V práci museli za mě sehnat zástup a já jela na 2 měsíce do lázní. Neříkám, že to tam bylo špatné, právě naopak. Starali se o mě a já si připadala jako v bavlnce. Nikdy jsem to nezažila. Už od deseti let na mně stála celá domácnost. Na vesnici to bylo normální. Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš a je to pravda. Nemohla jsem si zvyknout na nicnedělání. Neumím odpočívat. Povinný relax v lázních byl jako za trest. Nakonec se přece jen přiblížil návrat do práce. Tak nadšená jsem hodně dlouho nebyla.
Objednala jsem si taxi. Aby ne. Tolik dárků pro všechny pacienty, sestřičky, lékaře. A Vladimír? Po mém úrazu se už neozval, bídák. Ale co, život jde dál. Chlapi jsou stejně na nic. To „moje“ děti ne. Jak já se na ně těšila.
Konečně. Byla jsem zpět. Před léčebnou stál primář. „ Že by osobní přivítání?“ myslela jsem si nahlas. To se mi nějak nezdálo. „Paní Lánská vy už jste zpět? Že se ptám, když tady na vás čekám. Moc mě mrzí to, co vám teď musím oznámit. Naše léčebna byla zavřena a děti rozděleny do jiných ústavů. Sami nevíme proč, ještě se to bude řešit. Jedná se pouze o výplaty a jiné náklady. I když je to slabá útěcha, zařídil jsem vám byt. Nízký nájem. V cetru našeho městečka. Je mi to opravdu líto. Vzpomínejte na nás a na pacienty v dobrém. Tady máte kliče a adresu. Ještě jednou se omlouvám, i když za to nikdo nemůžeme. Nashledanou.“
Několik hodin jsem mlčky zírala na klíče a prázdný můj bývalý domov, neschopna přemýšlet. To je konec? Zase jsem byla na začátku? Opět nikoho nemám? Copak nemám na nic nárok? Hlavou mi vířila jedna otázka za druhou.
Nakonec jsem se nějak dostala do bytu. Je zbytečné ho popisovat. Základně vybavená neútulná garsonka. A ticho. Děsivé ticho. Dny se táhly pomalu a já neměla co na práci.
Bylo pondělí. Další bezvýznamné ráno. Jako vždy jsem si uvařila černý čaj a namazala včerejší rohlíky tvarohem. Najednou zazvonil zvonek u dveří. „V tuhle dobu?“ , mumlala jsem si. „ Babi ahóóój ! My jsme tě našli ! Jak se máš? Ty nevíš kdo jsme ? Jakto? To jsem přece já, Anička, byla jsem v léčebně s anorexií. Už si vzpomínáš? A tady je Honza, Lukáš, Verunka, Lenka, Miki, Peťa a Lucka. My tě tak rádi vidíme! Máš taky radost?“
To se ví, že jsem měla. A jakou. Nikdy by mě nenapadlo, že mě vypátrají a přijdou navštívit. A ne jednou. Nebyla jsem sama. Pro ně byly dveře vždy otevřené.
Zdraví se mi pomalu horšilo, chodit ven bylo téměř nereálné. Ještě že jsem měla ty broučky moje. Vše mi obstarali a já si měla s kým povídat. Bohužel pomalu ubývali. Je to normální. Vyrostli. Měli své vlastní děti. Svůj život.
Zůstala pouze Zuzanka. Už od začátku jsem ji stejně měla nejradši. Do léčebny přišla po pokusu o sebevraždu, malá, vyplašená a nedůvěřivá. Po roce léčby z ní byla holka taková, jaká má být. Přítele si zatím nenašla, ale nikam nemusí spěchat. Ne že bych jí to nepřála, ale jsem za ni vděčná. A právě ona přišla s tím nápadem napsat autobiografii. Román o mém, na první pohled zdající se, špatném životě. Nebyl špatný. Byl krásný. Krásný, proto, že všechny okamžiky v životě jsou krásné, i ty špatné. Každý špatný okamžik má svůj protiklad.
A tak docházím až k úplnému konci. Vím, že umírám. Neznámá nemoc, která si vyžádala další oběť. Jsem ráda, že mě. Lepší než někoho mladého, který má před sebou celý život. Já si své krásné okamžiky vybrala. A stály za to. Stejně jako ty špatné. Ale jednou jsme nahoře a jednou na úplném dně. A to je tam proto, abychom se odrazili. A ptáte se proč opět vzpomínám na špatné okamžiky? Protože bez nich bychom nepoznali ty nejkrásnější.