Do kýble...

Tak mě tady máte. Jmenuju se Edita. Slyším taky na Ditu, Edíka, matku, Edýý…
Že bych měla říct něco o sobě? Od jistý doby nemám představování ráda. Seděli jsme tenkrát v kruhu a každej na sebe musel něco prásknout… Když to skončilo, terapeutka zavelela: „Komunito, zdar!“
No nazdar.
Kdeže loňské přízemní mrazíky sou.

Proto mám radši dotazníky. Počkejte, tudle jsem zrovna vyplňovala:
Věk – 33 let. Já radši říkám „Kristova léta“.
Stav – svobodná. Bábina vzdychla a jakože „na vocet“ . Já to mám jinak: „single.“
Povolání - svobodné. Ne, příživnice ne. To byste mi křivdili. Máti taky bejvala „na volné noze“. To já sem OSVČ.
Dítě – Luboš. Jmenuje se po svém tátovi... teda...asi. Prostě Luboš. Předpubertální.
Sociální kontakty – věrný pes, nevěrný přítel, věrná kámoška.

Kámoška je Sára. Teď žije na Moravě. Voláme si každej tejden. Prej: „Čau, Edýý, jak de život?“ A jsem fakt ráda, když opáčí: „U mě dobrý.“
Dobrý to nebylo tenkrát, jak ji Karel vyměnil za jistou B.M. Sářiny nervy skončily v kýblu. Ona v komunitě.
Když se z toho jakžtakž dostala, vzala si Vondráka. Čtvery Vánoce a zasejc to začalo haprovat. Chudák Sárinka. Někdo jí dohodil buditele lásky manželský. Snaživý Chocholoušek dotíral: Bije? Pije? Peníze dává?
„Ne. Ne. Dává. Málo… všechno.“
„A co ženská ještě chcete?“
Sári už nechtěla nic. Po psychologovi ani po Vondrákovi. Rozvedla se. Ztratila hlavu. Její nervy skončily v kýblu podruhé.
Na apríla Sára přijela skouknout Prahu. Koupily jsme si ňáký šminky a pár stovek daly za nehty. Skončily jsme v hospodě. Sára: ,, Jak de život?“ A hned, že má nový objev. Třikrát dvě deci frankovky a kámoška samý lalala, tralala : „ Rozhoupej zvony nad námi, řekni všem…“ Hotová Pilarka.
Co vám mám ještě říct. Zaplatila jsem i za ni a šupito presto do obchoďáku. Akce na plastový kýble.
„Hele Sári, ten žlutý by se ti hodil do koupelky. Říkalas přeci, že máš žlutý ručníky?“
Aspoň ho bude mít při ruce, kdyby…