Hořící poušť

Bojuji sama se sebou… Otázka je jasná. Je možné zachránit Tróju, když už je v plamenech? Zachránit vztah, když už je v troskách? Možností moc není, když nechala jsem to zajít tak daleko. Dovolila jsem, aby byly prolomeny hradby. Nechala jsem vojáky, aby zpustošili celé město. Celý můj svět.
Vidina Trojské Heleny byla poslední tečka. Přes oči pásku a zlobu nevidět. Ale co teď? Helena odmítá, jak se jí dvořím. Možná i pohrdá mnou samou. Zlehka se usmívá a její ďábelské oči mě nutí dál se v nich topit. Je krásná, očarovává mě den co den, víc a víc. Jsem jen hračka. Pouhá návnada, předhozená lvům… ale já… já se vůbec nebráním. Nevzdoruju tomu všemu. Asi jsem došla k závěru, že to nemá cenu. Vždyť stejně, jak poručit citu?
Nechávám Tróju hořet. Domy se pomalu mění v popel. To co bylo ještě před pár týdny silné a krásné město je teď ohnivá poušť. Naivně jsem vzala kyblík s vodou a snažila se uhasit hořící dům. Sama jsem se však spálila. Podala jsem ruku hořícímu člověku s tím, že mu pomohu. A ten člověk mi akorát plivl do tváře. Všichni to věděli. To já jsem přivedla Helenu do města. To já jsem počátek této zkázy.
Odvracejí se zády. Ti, kteří říkali mi Paní. Ale pár dnů zpět to byli právě oni, co říkali, ať si ji vezmu k sobě. Ať ji schovám do svých hradeb. Poslechla jsem, byli to dobří přátelé, dobří rádci. Teď křičí, jaká je to zrada. Jak jsem mohla zničit království…
Chci vrátit zpět čas? A kdyby ano, udělala bych něco jinak? Ne, myslím že ne. Není mi dovoleno litovat. Bylo to hezké, zase se jednou cítit tak, jak jsem se cítila. Nelituji... Chybí mi má Trója? Můj svět? Ano, chybí mi ta jistota, co jsem měla. Ta hradba, za kterou jsem se mohla schovat. To vojsko, které se za mě postavilo v každé válce.
Nejsem člověk, co umí žít bez jistoty. Potřebuji svou volnost, ale potřebuji se i o někoho opřít. Helena mi ukázala, jaké to je, zase zažít ten pocit, kdy se vznášíš lehce nad zemí. Kdy proplouváš světem jako loďka po klidné hladině. Otevřela mé srdce vždy, když bylo nejhůř. Najednou jsem viděla to světlo… Někde tam na konci tunelu. Ale já jsem o něco náročnější….
Potřebuji cítit lidské teplo. Tu jistotu, kterou mi Trója mohla dát. Musím si být jistá tím, že když se ráno probudím a bude se bortit svět, budu schovaná ve svém městě, za pevnými hradbami… Ani v Tróji vše nebylo dokonalé. Hádky mezi měšťany. Války mezi sebou navzájem. Ale vše se dalo zvládnout, dokud všichni věřili, že je Trója nezničitelná…Přestali jsme věřit, přestali jsme snít…
A teď hoří moje město. Hoří Trója, kterou jsem pomáhala budovat. Všichni utíkají tajným tunelem pryč. Vedeni Trojskou Helenou opouštějí můj svět. Zůstala jsem tady sama. Dívám se na to, jak hoří… Chci zachránit Tróju. Chci ji zpět. Ale jsem už celá popálená. Už nemám sílu dál hasit. Nedokážu už ani dojít k tunelu a zachránit se jako ti ostatní, kterým jsem řekla, aby následovali Helenu ven z města.
Takže buďto se stane zázrak a začne hustě pršet a ten déšť uhasí již skoro do základů spálené město a nebo se pro mě vrátí Helena. Je léto. Jsme v době, kdy neprší… A Helena, ta o mě nestojí a asi nemá ani tušení, že tady ještě stále jsem… Obě možnosti jsou nepravděpodobné, nemožné…
Trója už nemá šanci a já vlastně už také ne. Dřív nebo později shoří úplně celá a já s ní… Protože už není nikdo, kdo by mě zachránil… Každý už z hořící pouště utekl. Nevyčítám jim to. Je správné, že se zachránili. Nikdo neměl pikat za mé chyby. Nikdo nesmí pikat za to, že všechno zašlo tak daleko. Že okolnosti jsou takové, jaké jsou…