O myšlenkách v křoví a závěsech z dehtu

Šel jsem do kopce, dlouho a furt nahoru, nekonečným bulvárem, který byl sice nekonečný, ale vždycky mě dovedl domů. Vzduch voněl svěžestí, jako vždycky, když je po dešti. Šel jsem a bál se, že ty myšlenky nechytím. Plavaly po asfaltu, leskly se ve sklech, utíkaly do křoví a houštin u silnice a já je nedoháněl a nechal jít. Byl jsem sám a zrovna jsem šel kolem hospody, pajzlu, co je na svým místě snad už 20 let. Mříže byly zatažený a uvnitř byly zhasnutý všechny světla, krom světla z prosklené lednice. Dřív to tady bylo docela jiný, dokonce tady i vařili, jenže teď je to jedna z největších děr v tomhle městě. Majitel seděl bez hnutí před lednicí a světlo zářilo na půlku jeho svraštělé tváře, která byla šedá stejně jako kouř, který ze sebe vypouštěl, jako jeho prořídlý, dlouhý vlasy, jako dříve bílý závěsy nasáklý dehtem, jako jeho oblečení. Opíral se lokty o kolena a díval se do země a kdyby v něm za ty léta nevyschly slzy, řekl bych, že mohl i brečet. A já si říkal, že přemítá o tom, kdy to vlastně vyhořel. Kdy se z něho stal popel, co jen zbytkem vůle drží tvar - a tahle samota byla ještě úpěnlivější, než ta má, protože já ještě doutnám a stačí mi jeden list a opět vzplanu, stačí poryv větru a kyslík mě probudí. Ale za čas budu přitápět pouze sebou samým. Vzpoměl jsem si na mýho tátu - seděl i on už takhle někdy?- a myslím si, že jo -nesl celé to břímě a na okamžik si odpočinul a možná už i přestal věřit tomu co dělá, stejně jako ten muž, stejně jako já.