soma seme

Za oknem mlha dusí krajinu a skrývá její fádní krásu před zvědavýma očima ovcí.
Tedy promiňte, chtěl jsem říct lidí. Pod tlakem svýho vědomí, jsem si koupil houpací křeslo, na kterém budu trávit své narkomanské orgie a houpat se přitom, jak senilní pohádkovej dědek.
No není co dodat! Křeslo mě přišlo pěkně draho. „Proč to krucinál ti Větnamci neumí líp zformátovat?! Nedá se to schovat pod bundu, ani projít pokladnou!“ Sotva jsem vkročil za přepážku, všechno začalo řvát jak pominutý a tupý pohledy lidí? Ty mě fakt dokázaly rozesmát! Podívám se na druhou stranu a vidím černou, kulatou uniformu, valící se neuvěřitelnou kinetickou energií, proti mně. „To jsem ještě nežral!“ V tom jsem ležel na zemi a dusil se, jako ta má krajina za oknem. Tlusťoch mě vedl k východu z obchodňáku. Tam už čekali měšťáci. Chtěli po mě doklady. „Dnešek mě fakt dostává…“ Jistě, že jsem žádný doklady neměl. Ty bukvy mě začali prohledávat, ale našli jen moji první pomoc proti abstˇáku. To jim stačilo. Par géček heroinu, kapátko a spínací špendlík. Naštěstí můj zuboženě působící příbytek, v jednom činžáku na konci města, byl toho plnej. Jo a k tomu křeslu, nevím jak jsem to dokázal, ale teď v něm sedím a píšu vám.

„Tak co brácho, dneska budeš hodnej?“ Ptal jsem se jednoho pochcanýho rána bráchy, tedy odrazu ve střepu zašlého zrcadla. „Jako vždy mlčíš, já ti ukážu hodnej! To určitě!“ Vzal jsem ho se vztekem do rukou a vyhodil oknem někam do davu se slovy-„Tím mlčením nasírej někoho jinýho!“ Nevím jestli jsem někoho netrefil, o jeden kus masa víc, nebo míň… Se ztrátama se počítá.
Šlehl jsem si nějaký svinstvo, do už tak zničený žíly, sedl na klín senilního dědka v mým houpacím křesle a pomalu se do něho vpíjel, jako inkoust do savého papíru.
„Zase ten posranej pohled z okna?“ Zeptal jsem se. Mlčel. Nejradši bych ho vyhodil za bráchou, ale byl jsem do něho vcucnutej a do hlavy mi stoupal sloup modrých plamenů, omotaných krvavě, rudou stuhou.
Bolest vbíjela do mého orgasmu klíny. Při každém tepu srdce mi zasadila palčivý úder. Přál jsem si, ať to přestane, ale bolest své pěsti vystřelovala čím dál rychleji. Bylo to zvláštní, začal jsem si v tom hledat zalíbení, vlastně to vůbec nebolelo. Sesunul jsem se do křesla jako nános bahna a pozoroval všude přítomné střípky mýho bráchy. Krásně se leskly, dokonce se smáli i jako on. Chtěl jsem je pochytat a poslepovat. Málem jsem u toho vypadl z okna, ale bratříček mě určitě zachránil. Byl přece všude!

Ráno jsem se probudil s posranýma kalhotama. Je to pouhej důkaz toho, že si pamatuju hovno. Asi mám hlad. Nevím co je to za pocit. Možná láska? Tu bych klidně zakousl, rozerval její obrysy na cáry a zalil žhavou lávou stříkající z mého srdce. Vytesal bych jí pěkný kámen. Mám vizi.. Říká se, že hlad je převlečená žízeň. Jdu ho utopit.
Probudil jsem se zhruba po jedenácti hodinách. Sotva jsem odlepil žluté, otlačené tělo od zvratků, chtělo se mi brečet. V podstatě, už jsem brečel. Ten bezvýznamný pocit si dal na čas.
Slzy, byla jediná voda, která se mě za poslední dva dny dotkla.
Mám pocit že mi jazyk praská suchem, vytvářejí se mi v něm praskliny ze kterých fouká smrdutý vánek, písek se mi v hlavě přerývá a tvoří duny, ty zrádné, nestalé hromady molekul.
Štíři si do mých rozedraných zad, hloubí nory a hledají kousek stínu. „Zřejmě blouzním!Já vím..“
Doplazil jsem se ke dveřím svého něžně, drsného hrobu a otvírám je.
Vzduch na chodbě do mě nemilosrdně naráží, je nesnesitelně silný.
Kdyby mě viděli sousedé, zavolali by určitě veterináře, odborníka na plazy. Jsem had, ale tentokrát opravdu slizký. Schody nade mnou zůstávají mokré. Pomalu se rozpouští pod mým kyselým potem.Kapou a stékají, až do přízemí – berou mě s sebou.

Konečně jsem venku. Musím stoupnout na nohy. Nebo alespoň kleknout, ať si rybí oči v hlavách lidí myslí, že jsem nepodařené dítě. Sledují mě! Kdo definoval pravý vzhled člověka? Mají čumět oni na mě, nebo já na ně?! Seru na to..
Dobelhal jsem se k parku a zhluboka nasál vůni stromů. Málem jsem se udusil.
Obrátil jsem se na rozedřených kolenou a hledal únikovou cestu z toho jedovatě vyhlížejícího místa. Po deseti minutách své kolíbavé, kolenové chůze, jsem dorazil k sámošce.
I ty skleněný dveře protestujou a nechtějí se otevřít! Klečím před nimi a sleduju skrze sklo davy lidí, co se svýma ostrýma zubana koušou do svědomí kolik peněz utratí. Cpou se do neuspořádaných, chaotických zástupů a monotónně se valící hlasy jim gumují hlavy. Pokladní je spanilý, přístavní maják, který lascivním pípáním láká loajální, slepé včelky aby odevzdali těžce nasbíraný pyl. Někdo byl vyloučen ze systému a odchází, dveře se otevřou a já se svou chabou zásobou pylu, plazím se pro sardinky v oleji.

Vyplašen a znechucen samoobsluhou, ve které jsem se stejně obsloužit sám nemohl, vleču své nohy za tělem nejkratší cestou domů.- HOME SWEET HOME - .
Potřebuju dávku zaslouženého ráje. „Konečně doma.“ Místo pozdravu drbnu do křesla a rozhoupu ho. Zjišťuji, že mi odpojili i elektřinu. Hlavu si z toho nedělám. Žíly volají, že chtějí jíst. „Už jdu dětičky moje.“ Jednou rukou pumpuji a druhou nahmatávám pod křeslem vhodnou jehlu.
Jemně štiplavý vpich, pod zvadlou zeleno-fialovou kůži mě sráží na kolena. Probíjí mnou elektřina a kokajnové kanálky v mozku, rozzářily celou místnost. Když se namáhavě prodírám svým vymazaným světem, nacházím až na samém konci existence, svou nahou duši, houpající se na provaze. Pohltila mě bílá tma a vůně nirvány. Němé výkřiky tváří, rozervaly tlakovou vlnou vše, co ve mně zbylo. Ležím prázdný, obalen ve vakuu a dusím se štěstím.


Moje tělo bylo jen prostředníkem, jen lacině vypadající spojkou mezi drogou a duší.