Ztracené ideály II. (Trapné chvíle)

„Řekni mi, co jsem udělala špatně?“ vzhlédla zoufalá Irma k Lee.
„Kolikrát ti mám říct, že nevím. Je to prostě hajzl.“ Lee už opravdu nevěděla, co říct, protože tuhle otázku slyšela dneska asi tak stokrát.
„Vždyť to vypadalo, jakože by do toho šel! Tak proč?“
Lee začlo tohle naříkání lézt na nervy. Proč to musí poslouchat pořád dokola? Proč toho prostě nenechá? Proč, proč, proč???
„Podívej, prostě ti řekl, že nechce vztah. Chtěl si jenom užít, tím to pro něj skončilo, chápeš?“ pokusila se ještě jednou, ale Irma už zase popotáhla. Lee věděla co přijde. Opět ta stejná story.

Ona a čtyři kluci. Parný letní den, plážový voleyball, bazén. Dokonalá kombinace, skvělé načasování. Ten jeden se jí obzvlášť líbil. Měla výhodu, že je všechny znala. Začala flirtovat s tím do hněda opáleným němcem a zbytek jejího „harému“ ji nezajímal. Možná právě tam byla chyba.

„Ale,...“ chtěla něco namítnout, ale Lee ji brzo umlčela.
„Řeknu ti to ještě jednou! Prostě se na něj vykašli!“ Lee ztratila nervy, nemohla to neustále poslouchat, taky měla svoje strarosti. Nepotřebovala to už zase poslouchat. Irma se na ni uraženě podívala. Ztichla a pohroužila se do vlastních myšlenek.

Pozval ji dokonce i na zmrzlinu. Flirtování jí bohatě oplácel. Odcházeli ruku v ruce a vypadali jako spokojený pár, který už má za sebou mnohou krizi. Nikdo by neřekl, že jsou jenom kamarádi, které teprve něco čeká. Ale čeká je vůbec něco? Nebo si to jen namlouvají? A namlouvají si to oba? Nebo v tom má alespoň jeden z nich jasno? Žádnou z těchto otázek si ani jeden z nich nepoložil. Proč taky? Jsou přece mladí, je krásně, tak proč by měli řešit nepodstatné detaily. Ovšem někdy i ty nejabsurdnější otázky mohou mít zájímavé, ba dokonce závažné, odpovědi.
Bolely ho záda. Nabídla mu masáž. S úsměvem na tváři ji přijal. Připadala si šťastná. Měla vidinu krásného večera s ním. Víc ji momentálně nezajímalo.

Stále seděla na posteli. Měla nepřítomný pohled a po tváři jíí stékala slza. Věděla, že nemá cenu se ptát. Věděla, že už s tím nemůže nic dělat. To všechno věděla, ale stále měla odvahu doufat. Doufala, že si to rozmyslí. Doufala. Co jiného ji také zbývalo, když se s tím nehodlala smířit?
Lee ji chvíli pozorovala. Bylo jí Irmy líto. Ale mohla jí nějak pomoct? Pochybovala o tom a tak si jen přisedla k ní na postel a objala ji.
Irma se na ni podívala, ale v očích měla stále ten nepřítomný výraz. Lee si povzdechla. „To bude dobrý.“ Co jiného by měla říct?

Čekala na něj. Aby to nebylo tak nápadné, měla v ruce knihu. Stejně ji ale nečetla. Její pohled plaval někde mezi písmenky, v nějakém jiném světě. Ve světe představ. Představovala si, jak s ním bude sama, jak...
Ozvalo se zaklepání, na které čekala. O zlomek vteřiny později se dveře otevřely. Stál tam on. Jeho atletickou postavu obdivovala už od té doby co ho znala. Stál tam ve dvěřích s úsměvem na rtech. Ach, jak byl ten úsměv okouzlující. Byla jí okouzlena.
„Můžu?“ zetpal se.
„Jasně,“ usmála se a odložila knihu.
Zavřel za sebou dvěře a několika dlouhými kroky přešel k ní. Byla jako omámená, nemohl uvěřit tomu, že je tu s ním sama. Byl to krásný pocit.
Nejdřív ta slibovaná masáž. Povídali si. Flirtovali spolu. Seděla mu na nohách. Ležel tu bez trička. Pro ni to byl úžasný pohled. Byla unešena, když se jí zeptal, zda-li taky nechce udělat masáž. Samozřejmě souhlasila. Sundala si tričko. On jí opatrně rozepnul podprsenku. Jeho ruce se dotkly její kůže a jí projelo vzrušení jako jemný elektrický šok. Byl opravdu okoulující a jeho přítomnost s ní dělala divy.

Seděly spolu v objetí na posteli. Irma popotáhla. Lee si jenom vzdychla. Čekala až ji to přejde. Věděla, že to nebude hned. Aspoň nemluvila. To už lezlo Lee na nervy. Takhle se sice Irma taky trápí, ale kdyby měla Lee slyšet celou tu historku znovu, už by to asi nevydržela a práskla dveřmi. Chápala, že je Irma momentálně emočně „na dně“, ale musela ždímat i ji? Bylo to opravdu nutné?

Masáž pomalu měnila svůj ráz. Začaly se masírovat i jiné partie než jen záda. Jeho ruka jakoby nevinně skouzla z jejích zad na její poprsí. Trochu v ní trhlo, ale jen nepatrně. Ani neztratila nit a povídala dál. O chvilku později už ležela na zádech a on nad ní klečel. Oba byli bez trička. Byli si kvit. Přitáhla si ho k sobě. Líbali se. Osahávali se. Bylo jim spolu dobře. Smáli se. A možná právě proto přeslechli zaklepání. Do místnosti vstoupila Lee. Jen co postřehla, že je v místosti víc lidí než obvykle, vycouvala zpátky na chodbu. Chvilku nevěděla co dělat, ale pak se vydala na návštěvu ke kamarádce. Irma neztratila nit a dál se mazlila s ním. Pro něj to však začalo být nepříjemné. Odsunul se od ní. Rychle si oblékl tričko a s plachým pohledem se rozloučil. Jeho „ahoj“ bylo jiné než obvykle. Tiché, plaché, jakoby nepatřičné. Zůstala sama a nevěděla co si má myslet. Mělo to být vše?

Další slza ukápla na čisté povlečenou peřinu. Lee se podívala na Irmu. Ještě pořád bloudila pohledem kdesi v dáli. Nebo možná v hloubi. Hloubi svého srdce. Hledala neustále tu chybu. Ale co když ta chyba nebyla v ní? Ne! To si nikdy nepřipustí. On by to přece neudělal jen tak. Ne! Pořád hledala chybu u sebe a nikdy by ji nehledala u něj. Ale Lee tu chybu znala, viděla ji. A nesl ji on. Irma se trápila zbytečně. Ale Lee věděla, že je zbytečné to říkat. Seděly tam v obětí ještě dlouhou chvíli. Pak Irma usnula. Se slzami na tváři. Lee v náručí.

Druhý den dělal, že jí nezná. Byla to trapná chvíle, když se k němu chtěla přivinout a on jí odstrčil, jakoby se chovala nepatřičně. Bylo to tedy definitvně vše. Zbyla jediná otázka: Proč to dopadlo takhle?