V pravý čas.

Když se Emil Válek, student právnické fakulty, měl rozhodnout kam na prázdniny, neváhal.K babičce na Samoty! Už jen pomyšlení, že by musel trávit dny v blízkosti slečny Kamilky, ho přivádělo do stavu klinické smrti. Navíc, po třetí do Bibione, hrůzné destinace plné Čechů.Raději bude desetkrát natírat plot a koupat se v rybníku, kde může sledovat kapry, jak plavou u dna.Kamilka, rozmazlená dvacítka, která se snaží stále mluvit anglicky, sklízí více posměšků než obdivu. Každá druhá věta trapas. Nelibost Kamilčiných rodičů, že nepojede do Itálie, mu byla lhostejná.Jistě, moře je nádherné, ale Emil u něho postrádal vzpomínky na klukovská léta. Krajina, na kterou se těší, je tam u babičky Růži. Nedaleký kopec, který z jedné strany umožňuje lezení jako ve skalách. Z druhé strany se dá pohodlně vyjet i na kole. Bezpečná je i vyhlídka na jeho vrcholu. Malebné údolí okouzlí každého turistu. Koupání v malém rybníku Malík, vyžaduje trochu otužilosti. Přitéká do něho studená voda dvou potůčků z hlouby lesa. Kamenné dno rybníka a malý jez jsou dílem dvou generací. Malík slouží jako hasičská nádrž. Je toho mnoho na co Emil rád vzpomíná.S kamarádem Pepkem Říhou sedávali schování za proudem vody pod jezem a pozorovali svět přes krásnou duhovou clonu. Těší se, až si sedne pod jez, i když ví, že mu voda bude padat jen na ramena. Vzpomíná na závody s koloběžkami a na mnoho jiných her. Rád chodil s babičkou do lesa, která mu říkala: "Vezmi si vždy jen tolik, abys nemusel zbytek vyhazovat." Velmi cenná rada.
Rodiče odjeli a Emil ráno vyrazil na vlak. Od dětství měl rád jízdu vlakem a chtěl být strojvedoucí. Rodiče, na přímluvu profesova Hůly, ho přihlásili na práva a dobře udělali. Emil se projevil jako velmi dobrý student. Dnes, student posledního ročníku, se těší jako malý kluk, až uvidí smějící se babičku s rozevřenou náručí. Slyší její slova:"Prosím tě sedni si, ať tě mohu pohladit." Babička je o dvě hlavy menší než Emil, který si vždy sedne na bobek. "Bože hochu, ty snad ještě rosteš! Nebo já se scvrkávám?" Ve svých šedesáti tří letech je pořád pohledná ženská.Děda byl hajný, prý strašně hodný, říkává babička s úsměvem. Jak je to ale myšlené, ví jen ona sama. Jedno věděl určitě, že ho s babičkou uvítá i vůně lívanců nebo vdolků. Nemýlil se! Babička stála na zápraží, roztažené ruce a na sobě zástěru. Znamení, že něco peče. Rozběhl se přes dvorek, objal babičku a lačně do sebe vtahoval vůni lívanců. Babička Růža ho pohladila po vlasech. "Dneska vítací ceremoniál zkrátíme, nebo z lívanců bude živočišné uhlí." Zbytek odpoledne a večer probíhal v poklidu. Večer si lehl a usnul jako mimino. Zaspal drobný ranní déšť, který mu trochu zkazil náladu. Těšil se, že si vyleze Homolku, tak se jmenoval onen kopec. Dopoledne by měla skála oschnout, jinak je lezení rizikem. Spal do devíti hodin, zatím už v kuchyni voněla bílá káva a ohřáté lívance. Po snídani zašel do malé kolny, která byla dílnou i skladem. Tady děda vyřezával z lipového dřeva lesní zvířata a klidně se tím mohl živit. Jenže, většinu věcí rozdal.Emil otevřel přihrádku, vyndal odřené tenisky a pletené rukavice. Z plechovky odsypal trochu magnesia do kapsy na opasku. Po obědě nahlásil babičce, že se za dvě hodiny vrátí.
K Homolce šel od domku vyšlapanou pěšinou, která ho dovede k místu, které má nejraději. Stěna skály je dost strmá, ale není nebezpečná. Když se přiblížil, uviděl, že někdo dole odpočívá. Schoulená postava s hlavou na kolenou, seděla jako socha. Rozběhl se, tady něco nehraje. Dorazil a první pohled mu prozradil, že jde o zranění. Postiženou byla asi dvacetiletá dívka, která tu sedí asi dost dlouho. Proužek krve na tváři, ale hlavně divně zkroucené chodidlo mohlo být náznakem zlomeného kotníku. "Promiňte, tohle potřebuje rychle ošetřit." Dívka zvedla hlavu, místní určitě nebyla."Jak jste se sem dostala?" "Jsem u tety v Chlumu a ta řekla, že se tady dá lézt." Její hlas zněl sametově i přes neustálé potlačování pláče. "Skála byla určitě mokrá, jinak by jste to s takovým nářadím zvládla." "Myslíte? Ještě jsem tak vysoko nelezla, nejvíc asi čtyřicet metrů." "Tak tohle má skoro devadesát. Hlavně se potřebujeme dostat do vesnice.Bohužel, nemáme možnost přivolat pomoc, tak se pokusím vás tam donést." "To nebude nutné, půjdu sama." Nepůjde, protože to nešlo! Bylo jasné, že další výmluvy jsou zbytečné. Emil vzal dívku do náruče, nebyla těžká, ale do Samot je dost daleko. Dívku to hodně bolelo, ale držela se. Položila si hlavu na jeho rameno, tělo se uvolnilo a jakoby ztěžklo o pět kilo. Štěstí, že Emil nekouří a nenosí zbytečné špeky, jinak by to těžko udýchal. Podíval se na ni, zdá se, že usíná. Nebyla to žádná manekýna, ale měla hezky tvarované rty. Nosík tak akorát, ani pršáček ani skobu. Odstranil jí pramínek vlasů z obličeje. Přistihl se, že se na ni dívá s jistým zalíbením. Dívka na okamžik otevřela oči. Jejich pohledy se setkaly a Emil pocítil rozpaky. Dívka zavřela oči a na tváři se jí objevil nepatrný úsměv. Byli asi v polovině cesty, když Emil naznačil, že si potřebuje trochu odpočinout. Posadil dívku u pěšiny na pařez a sám se bez rozpaků natáhl do trávy. Podle výrazu ve tváři se bolest stupňovala. Nečekal naložil si dívku na záda, šlo se mu daleko lépe. Za nedlouho se objevily první střechy a krátce na to je vítala s překvapivým výrazem na tváři. "Copak, copak?" "Ahoj babi. Bude třeba zavolat sanitku. Slečna spadla ze skály a má asi zlomený kotník." Emil položil dívku na gauč a babička připravila studený obklad. Poraněná jen těžko vzdorovala bolesti a občas to vypadalo, že ztrácí vědomí. Štěstí je, že zdravotní středisko je jen pět kilometrů vzdálené. Za čtvrt hodiny již dívku nakládali do sanitky. Doktorka prohlásila:"Bude zázrak, jestli ten kotník zachráníme."
Když odjeli, uvědomil si Emil, že nezná ani jméno dívky, kde bydlí a co dělá. "Netrap se! Hlavně, že jsi jí pomohl. Jednou se sejdete, i když možná za padesát let." Konejšila ho babička. "Ale já nechci čekat padesát let¨." "Jo, tak v tomhle ti hochu nepomohu." Emil šel uklidit věci do kolny, na lezení ho přešla chuť. Vzteky praštil s teniskami. Ani neví, do které nemocnice ji odvezli! Aby po zbývající dny nepropadl beznaději, pustil do prací, které by jindy nedělal. Babička zpočátku kroutila hlavou, jaké zbytečnosti ten kluk vyvádí, ale nakonec byla ráda, že zůstal. Na zbytek prázdnin měl sjednanou brigádu v hřebčinci. Našel zde trochu rozptýlení, ale každý den se mu vybavila vzpomínka na dívku. Snad i proto se těšil do školy, učení mu zabere více času. Tedy doufá!
Prázdniny skončily a bylo nutné se soustředit na studie. Reparát nepřichází v úvahu. První den byl jako každý rok, seznamovací. Emil měl přednáškový sál ve třetím patře starobylé budovy. Kráčel zamyšlen a tak se nevšiml dívky s berlemi, která stála na chodbě ve druhém patře, kousek od schodů. Ani dívka ho nemohla vidět, protože stála k němu otočena zády. Dopoledne uběhlo celkem v pohodovém tempu. Emil bude nucen si opatřit nějaké materiály a rozhodl se, že to zařídí ještě dnes. Ve speciální prodejně, při výběru knihy, uviděl nejprve konce berlí a pak se objevila hlava. Byla to její hlava a Emil v tom okamžiku ztratil tu svou. Dívka, aniž by na něco čekala, mu podala berle a se slůvkem: "Můžu?" sklonila jeho hlavu a dala mu dlouhou pusu. Emil v rozpacích jen naznačil, že to se může. Neohrabaně, s berlemi v rukou, dívku objal a pusu jí vrátil. Pravda, o něco delší. V tom objetí byla vzájemná radost ze setkání. Prodavačka chvíli počkala a pak požadovala od Emila sto čtyřicet korun. Stál, jakoby nevnímal okolí. "Sto čtyřicet korun!" Zvýšeným hlasem ho vrátila dívka Lenka Bínová, studentka druhého ročníku práv, zpět na zem. Když odcházeli,prodavačka poznamenala: "Hm, jak snadno se stane z chlapa tetřev hlušec."Lenka to zaslechla, usmála se a řekla: "Jen na chvíli, než se rozkouká." Oba mladí lidé si měli hodně co říct, jejich city měly stejný cíl. Později jeli na víkend navštívit babičku Růžu. Setkání, které se zapsalo hluboko do Lenčina srdce. Mimo jiného ji babička dala jednu radu: "Chlap je schopen všeho, ale hlavní je, jestli mu to ty dovolíš!" Babička se přitom na Lenku potutelně usmála.