Happy day - Na Valše I. II.

Happy day Na Valše I. II.

Valcha I.
Kašisti




KAPITOLA PRVNÍ:
Kouzlo českých drah


Je to zvláštní, jak se tomu pár let vyhýbáte, hledáte výmluvy, abyste nikam nemuseli a dál se řídíte nesmyslnými předsudky, aniž byste věděli, o co vlastně přicházíte a něco nového vyzkoušeli. Žijete-li na venkově, zajedete si do města, protože všechno, co potřebujete, máte hned na dosah ruky. Nemusíte zjišťovat, v kolik vám jede další spoj, protože za deset minut je tu další. Za zábavou nemusíte daleko, hospody a sklípky jsou tu na každém druhém rohu. Nač navštěvovat jakési zapadlé venkovské prdelky, oblasti na hony vzdálené tomu, na co jsme zvyklí? Říká se tomu zvědavost. A ze zvědavosti udělá člověk cokoliv, aby zjistil, co může být jiné, co mu v životě ještě chybí. A jak se říká - jiný kraj, jiný mrav.

Podíval jsem se na fotku na zadní straně almanachu. „Valcha,“ zašeptal jsem…
Poslední dobou už to volalo po nějaké změně…
Nemohl jsem se již dočkat…

Někam si vyrazit. Na chvíli vypnout mozek, všechno hodit za hlavu a nechat se unášet překrásnou krajinou, setkat se s lidmi, které jsme už dlouho neviděli a spolu vychutnávat atmosféru naplňující zdejší ovzduší. Neodolal jsem tedy a dal vědět Fischleinovi. Po chvíli ukecávání souhlasil.

Pardubice. Srdce východních čech a neutrální místo, kde se pravidelně scházíváme. Dlouhé čekání na příjezd jeho zpožděného vlaku jsem si zkracoval upíjení piva v nádražní restauraci a letmo pokukoval po příjemné servírce, plné mladického elánu. Veselá holčina. Drobná osůbka, jejíž světlé, do culíku svázané vlasy mě zaujaly již při příchodu. Ladnou chůzí zamířila k barovému pultu a s úsměvem na rtech mi přinesla další gambrinus. Něco krásného naplňovalo její duši a dodávalo jí nádhernou auru. Nechal jsem se jí ještě chvíli okouzlovat, pak však bohužel nadešel čas odejít.
Venku panovalo sychravé počasí…
Jaká to nemilá změna a já zatoužil vrátit se ještě alespoň na okamžik za tím nádherným andělem.
Leč, zanedlouho dorazil i Fischlein a já mohl na svůj sen zapomenout. Zbývala nám necelá hodina do odjezdu kterou jsme strávili korzováním kolem nádražní budovy a vášnivou diskuzí. Před patnáctou hodinou jsme se dostavili na perón a nastoupili do vlaku, který měl do slibovaného rychlíku zatraceně daleko. Doslova odpovídal diesselovému osobáku „třetí třídy“, prostě stará piksla snad ještě z pětačtyřicátého. Jóóó, v té době by lidé za takovou vymoženost jásali. Možná ČD předpokládají, že i mi bychom měli být vděčni za relativně měkká polstrovaná sedadla, místo dřevěných lavic, jejichž každodenním používáním se pravděpodobnost, že se vám zabodne tříska do zadnice, dramaticky roste. I ten dieselový agregát je přece značně lepší, než kouř unikající z parní lokomotivy, že? Vděk však nepřichází - žijeme přece jen v 21. století. Člověk se jen podiví, že se ještě takové vehikly pohybují na zdejších tratích, aniž by se jmenovaly například „Uralský expres“. Vysloužilé stroje, spěchající do výslužby. Ale nejsou-li peníze…?

Přeplněný vagón. Narváno tak říkajíc „do poslední sesle“. Jediná místa k stání se nacházela v těsné blízkosti libě „vonících“ sociálek. Naproti nim ušmudlaná zamčená skříň s požárním zařízením, uzavřená plastovým oknem. Došlo-li by k požáru, museli byste obejít jejich bezpečnostní systém rázným kopem, doufaje při tom, že se nerozsype celý vagón. A dost možná by ani to nepomohlo. Než by se překážka odstranila, byl by za pár minut vlak plný mrtvých ohořelých těl…
Většina cestujících naštěstí toto riziko nevnímala a v Chrudimi klidně vystoupila. I usedli jsme na jedno z uvolněných sedadel. Zanedlouho nám vše bylo jedno. Za krátko se dostavil mikrospánek, který bleskem přeťala zprudka oslepující záře slunce. Hold, mohl za to můj špatný výběr místa.

V Jihlavě jsme čekali na přestupný spoj do Počátek. Zabrán do hovoru s Fischleinem mě vylekalo nenadálé zahoukání vozítka na převážení poštovních balíků. Jela na tichý chod, takže jsem si jí vůbec nevšiml.
„A víš, že tě mohla ta kočka přejet?“ Zakřenil se Fischlein. Zahleděl jsem se na vzdalující se vozítko, jež řídila jakási statečná žena. „Neříkej?“
„Jo, už podruhé.“
„Ale to ještě nehoukala.“
„Nehoukala, jenom se tvářila celkem nasraně,“ pobaveně si rýpl Fischlein.
„Asi nevěděla, že jsem pilot kamikadze.“ Kontroval jsem rázně.
„Měl´s k tomu fakt blízko,“ prohlásil Fischlein a společně jsme nastoupili na rychlík, který nás odvezl do Počátek.

Strava s ubytováním i dovozem již byly zařízené. Před budovou stál dálkový autobus, z něhož by měl jakýkoliv řidič linkového autobusu (zejména Fischleinův vzdálený příbuzný) velkou radost. Zcela nový Mercedes nejnovějšího typu. Naproti se nacházela hospoda, u níž po chvíli zastavil béžový favorit.
„To je nejspíš náš „taxík“ ,“ prohlásil jsem.
Nasedli jsme do vozu.
„Určitě jste stihli jedno dát,“ poznamenal urostlý řidič.
„Ani ne.“ povzdechl si Fischlein.
Auto se rozjelo.
Muž za volantem si říkal Mounty Jack.
„Ahoj. Docela by mě zajímalo…“ zajímal se Fischlein, "proč jste si na pořádání takových akcí vybrali tak zapadlou oblast.“
„To je vcelku jednoduché. Ježdění do města někdy leze na nervy. Tady najdeš klid a pohodu, neprožíváš žádný stres, nikdo ti nediktuje žádné podmínky. Nemusíš nikam spěchat. A když nestihneš spoj, máš možnost tady přes noc přespat. Pravdou je, že je to sice z ruky ale kdo nelení, vždycky si sem svou cestu najde. Všechno je to individuální, jak se lidi rozhodnou. Když jsme tu s ženou prvně začínali, neměli jsme ponětí, kolik hostů dorazí deset či dvacet. Ono se to vždycky nějak vytříbí a není problém dodat zbývající počet jídel.“

A takto vypadají Jižní Čechy. Počátek rybniční oblasti pana Voka. Podobná vrchovina jako na ústecko-orlicku. Všude kolem se klikatící drobné hřebeny, pod sebou spatříte prudké strže a mělká údolí. Silnici lemovala zvláštní odrůda dubu „topolového“, zcela nevšední odrůda místní dřeviny. Míjeli jsme dlouhý rybník a po dvou kilometrech vesnické dálnice páté třídy jsme přijeli na Valchu.


KAPITOLA DRUHÁ:
Kašisti na Valše


Hlavní budova přesně odpovídala fotce, kterou jsem si ji zapamatoval ze zadní strany almanachu.
Po levici se nacházely dřevěné chatky, na opačném konci se vlnily zalesněné kopce, za centrální budovou s kuřáckým lokálem, jídelnou a kuchyní stála patrová ubytovna, vedlejší stavba, jejíž vchod zatarasila na dvoře neposekaná hromada dubového dřeva, představujíc dílnu (nebo jí něco podobného), o kus dál prosklený dřevěný altánek, odkud byl hezký výhled na okolní krajinu. Byl jsem příjemně okouzlen zdejší scenérií. Z větší části volně připomínala Chocerady, místo mých romantických vzpomínek na pubertální mládí. Naučil jsem se tam hrát kulečník, aniž bych protrhl plátno. Celkem úspěch, zvážím-li, že toto mnoho nebožáků o sobě říct nemůže. Pozdravili jsme se s příchozími. Všichni jsme dostali kartónové vizitky ve tvaru půlměsíce, coby malé stínítko proti slunci, které mi v rychlíku chybělo a svým způsobem představovalo státní symbol vlajky Turecka. Její dva konce spojovala pružná gumička, sloužící coby dentální nit, aby jste ve společnosti nemuseli být trapní. Taktéž se jí dalo použít jako praku. Já vizitku nepotřeboval a položil, stačilo, abych řekl svůj nick a hned každý věděl (ať už z doslechu nebo odkudkoliv), o koho jde.
Dostavilo se kolem třiceti lidí. Jedni postávali ve skupinkách před vchodem do lokálu, další zevlovali v nekuřácké místnosti, aby se mohli přivítat s nově příchozími. Polovinu z nich jsem již znal, jiné od vidění, další se rozprchli kamsi pryč, aby je nikdo nepoznal.
Prošli jsme pergolou kolem jídelny k zadní patrové budově. Podlaha byla pokryta plovoucí podlahou.
Na chodbě se vyskytovaly jen dvě sociálky v přízemí a prvním podlaží, po sprchách ani památky. Vstoupili jsme do nejzapadlejšího pokoje na patře. Musel jsem dát za pravdu Rozkvetlé alejce (se kterou jsem měl další den tu čest navázat kontakt). Na fóru se zmínila o zimě, která se vyskytuje na pokojích. Vybalili jsme všechny možné věci a pádili zpět do lokálu, abychom zabrali kousek jednoho stolu. Již tam byl Mounty Jack a jeho syn. Rybaření u nich bylo letitou rodinnou tradicí, dědící se z generace na generaci. Pohodová záliba. Pohybovat se na čerstvém vzduchu a neobtěžován civilizačními vlivy cítíte pocit štěstí a volnosti uprostřed nezkrotné přírody. Každého rána jste je mohli najít u některého z mnoha zdejších rybníků. Jeden z mnoha důvodů, proč Mounty Jack opustil velkoměsto a odstěhoval se s rodinou na druhý konec republiky. Dalším člověkem, se kterým jsem si s chutí popovídal byl Vulkán, člověk, který procestoval snad celý svět, terapeut, jenž strávil několik let v Afghánistanu. Pomáhal nynějším vojákům zbavit se každodenních nočních můr a depresí, vedl terapie narkomanů, kteří se chtěli zbavit závislosti na drogách. Párkrát navštívil sopku Vesuv, na Kilimandžáro či Pinatubo mu už nezbyl čas. Práce volá. Obdobným příkladem byl Šírák, člověk mnoha zaměstnání. Za domov považoval několik lokalit v různých částech republiky: Praze, Brně, Ostravě a Studénce. U protějšího stolu se nacházela banda v čele se Sporťákem, urostlý kytarista s hřebínkem krátkých vlasů uprostřed hlavy, obklopený holou pleší. Nikdy nezměnil svou image.

Většinu ostatních jsem neznal, některé jen tak od vidění. A proto jsem se s chutí pustil do diskuzí. Lucie. Asi třicetiletá tmavovláska. Milovala tmavou barvu. Hnědé obroučky jejich brýlí zakrývali její oči. Černé triko zahalovalo Luciino sexy tělo, na rameni, možná i někde jinde měla vytetovaného draka. Tak na tuhle číču, Listy nemáš. Lehká extravagance, image zvýrazňující Luciinu pravou osobnost. Vedle si přisedla Polárka, zářívá hvězdička, kterou lze za jasných večerů spatřit na nebi. Máte pro ni slabost. Okatá dívka, na kterou se nedokážete vynadívat, okouzlující svými oblými tvary těla. Potulný bard se svou partnerkou začal hrát na kytaru, přistoupivší Leo všem začal vysvětlovat, jak přišel ke své přezdívce (nejednalo se o známý pánský časopis).
„Může mi někdo vysvětlit, co to pijeme za pivo?“ změnil najednou téma, jakmile na jazyku ucítil zvláštní chuť.
„Není to Březňák?“ hádal Krátkosrsťák, brunet s vlasy vzadu sepnutými do culíku.
„Prý je to Janáček,“ nechal si od pana výčepního poradit Potulný bard. „Chlapci, nevíte někdo z vás, odkud to je?“ podíval se přes celý stůl.
„Pochází to z Uherského Brodu. Stejný patok se čepoval U Šímu v Luhačovicích, co znám nejlevnější taxa, která se tam vůbec dala sehnat,“ odvětil s úšklebkem Fischlein.
„Možná je to pivo, které chlastal Leoš Janáček,“ nahodil jsem.
„To by Jehlasi byla super reklama,“ zasmál se Potulný bard, „jen by to pivo mělo mít lepší chuť, už ho pil Leoš Janáček,“ usmál se.
Šel jsem na vzduch. Nemohl jsem už vidět, jak se všichni cpou kýtou. Musel jsem uznat, že tuk opravdu odbourává alkohol, což se mi mnohokrát potvrdilo. Sotva jsem porci spořádal, zapálil jsem si cigáro a vrátil se již k poloprázdnému stolu. Všichni zmizeli do vedlejší místnosti k většímu procentu osazenstva.
Potulný bard vyhrával na kytaru. Já s Fischleinem jsme osaměli.
Po dalších dvou půllitrech byl můj žaludek již k prasknutí.
Odporoučel jsem se na záchod. Tlačila mě bota. Zakusuje se vám pod kotník a vy si připadáte jak u doktora House na vizitě. Prošel jsem přeplněnou jídelnou. Mušle si kdosi uzurpoval. Potvrzovaly to na nich přiložené „kšiltové“ místenky. Jakmile jsem uvolnil přebytečnou zátěž, měl jsem v úmyslu se po dlouhé době opít jako prase. Ještě chvíli jsem se sice cítil fit, potom ale přišla krize a s rostoucím počtem piv jsem se blížil ke konci svých sil. Ačkoliv jsem slyšel artikulaci svého hlasu, který za celou dobu neztratil na své intonaci, necítil jsem se nejlíp. Občas se u pultu objevil pan Fotograf, prošedivělý šedesátiletý, kníratý chlap, „poslední skaut“, protože nikde kolem jsem dalšího neviděl. Ukázal nám svůj foťák se speciálními bateriemi Eneloop, které koupil kdesi v elektře. Začal o nich vášnivě hovořit, nevěda že se trefil do Fischleinova oboru. Fischlein pookřál a zvednouc svůj znavený zrak od piva mu pověděl o jejich výhodách a nevýhodách. Jejich odborná diskuze byla poněkud nezáživná a já už začal vidět věci krapet dvojitě, aniž by si toho kdo všiml. O několik chvil později se přítomní rozutekli a já s Fischleinem osaměl.
„Hele, Fischi, nevíš, co se to vedle děje, že je tam takové ticho?“ otázal jsem se po pár chvílích. Ze zvědavosti jsme mrkli do vedlejší místnosti. Mrtvo. Po osazenstvu zbyly jen prázdné stoly.
„Asi se odstěhovali do Humpolce.“
„Myslíš, že tam ještě mají to krematorium?“
„Co já vím. Ale, jak je vidět, největší štamgasti právě skončili,“ rozhlédl se po prázdném lokále Fischlein. „Myslím, že jsem je všechny přechlastal,“ zachlámal se.
„Já beru stříbro.“ Podotkl jsem. „A kdo bronz?“
„No přece ten, kdo setrval nejdýl na sluníčku ?.“
Odebrali jsme se na pokoj.
Pod oknem se čeřila hladina rybníku. Strašlivá „kosa“ nám pronikala až do morků kostí. Sotva jsem zhasl a ulehl, brutálně mi pískalo v hlavě. Zapli jsme starý teplomet, který jsem po několika bezvýsledných hodinách stejně tak ledový vypnul.



KAPITOLA TŘETÍ:
Počátky.
Jdem vám takhle po lese…(2)

„Snídaně! Snídaně!“ zaznělo hlasité Mounty Jackovo volání. Fischleinovi to znělo jako vojenský signál k nástupu. Potom klid. „Snídaně! Snídaně,“ dorazila druhá vlna, „na nikoho pak nic nezbyde.“
Devět hodin ráno. Šest hodin spánku - malý časový rozměr na rozpad zbytkového alkoholu (dvanáct hodin je optimální na probrání z deliria). Kocovina. Pocit, jako by se vám v hlavě producíroval houf žiletek.
„No, asi půjdeme,“ řekl Fischlein po hodinové pauze, „snad na nás ještě něco zbylo.“
A než jsme se dobelhali do jídelny, na jednom ze stolů pod pergolou se povalovala hrstka hub.
„Že by byla k obědu smaženice?“ obrátil se na mě s úsměvem Fischlein.
Hlava mě pomalu přestávala třeštit. Zašli jsme do jídelny, pozdravit se s nově příchozími. První byla na ráně vždy vitální Lady Renáta, veselá slovena. Jedno malé bratrské objetí. Na Fischleinovi (aniž by ho znala) si vyzkoušela vizitku, která jí drze posloužila jako prak, což si Fischlein nemohl nechat líbit a oplatil jí to šťouchancem pod žebra. Kolem nás se pohyboval Chance, sympatický mladík v křiváku, jenž využil své druhé šance k návštěvě Valchy.
V žaludku nám již kručelo, byl nejvyšší čas něco zobnout. Modře pruhovaný ubrus mě téměř zhypnotizoval, jak trojrozměrný obrazec na LCDéčku, který časem měnil tvary, přibližoval se a oddaloval, avšak žádná zajímavá vyobrazení jsem nespatřil. Šlo buď o optický klam, nebo jsem již šilhal hlady. Vedle mě přisedla Rozkvetlá Alejka, sexy tmavovláska ve fialovém tričku a černých džínách. Bavila se s kýmsi o své nové povídce - roztomilý příběh o lidech z paneláku. Většinu z nich byste nejraději vzali krumpáčem, a ani to by nestačilo. Koutkem oka jsem si ji prohlížel. Přitažlivá holka, kočka hrubšího zrna, kterou snad nic nerozhází. Napsal jsem jí pár vzkazů, no…uvidíme. Naproti seděly dvě plavovlásky – Doroty, dívka v béžovém kožichu se sepnutým culíkem na zádech, druhou neznám - měla kulatější obličej a šedý svetr ke krku. Snad sestry, možná jen neodlučitelné kamarádky. Z Dorotky vyzařovala naprostá pohoda, na povrchu flegmatička, uvnitř jsem však cítil naprostý opak vnějšku. Co se jí nelíbilo, šlo jedním uchem sem a druhým ven. A dá se to brát jinak?

Při zdárném seznamování jsem pomalu dopil svého turka a vydali se s Fischleinem do města. Foukal silný severák.
„Čéče, je mi pěkná kosa,“ zamumlal jsem. Stihlo mě pouze krátké, cynické odštěknutí „My z vrchoviny bereme tohle počasí za ideální.“ Asi mu taky byla zima, ale nechtěl to přiznat.

Počátky u Pelhřimova s pověstným pelhřimovským krematoriem. Malé zapadlé městečko. Jako první nás pozdravil místní hřbitov, kulturní to v pravdě zastávka. Šikmá rotunda, připomínající nakloněnou věž v Pizze, barokní kostel, před nímž stál žulový památník, živí odkaz na padlé První světové války. Vydlážděná silnice nás zavedla do centra města. Uprostřed náměstí se tyčila mohutná stavba kostela v gotickém slohu, před ní kamenná kašna plná dávno neplatných drobáků. Naivní iluze, že se vám splní nevyřčená přání…

Zima zalézala za nehty, opravdu to chtělo něco teplého do těla.
To však byl problém. Asi hodinu jsme nemohli žádnou hospodu najít, kde bychom se zahřáli. Ve dvou měli zavřeno, asi stávkovali, až do třetice všeho dobrého. Kdesi na sídlišti jsme usedli. Objednal jsem si dvojitou kávu. „Dejte si pozor, ať vás nezabije,“ usmála se servírka, okatá brunetka, po kterých Fischlein ujíždí. Dal si jedno pivko, pohlédl na mou mizející kávu. „Já teda piju překapávaný vietnamský káfe a garantuju ti, že dvojitá dávka by tě určitě zabila.“ Po té, co jsme se zahřáli, vydali jsme se napět.

Zpáteční cesta. Zatímco já upadl do letargie, Fischlein mě svižným krokem předešel, asi toho neměl ze včerejška ještě dost. Když jsme dorazili k Valše, rozhodli jsme se chvíli relaxovat, leč stále vymrzlý pokoj připomínající spíše mrazák, mnoho pohodlí neposkytoval. Po několika hodinách se Fischlein vydal na naučnou stezku odvahy a já se připojil k jedné hlučné skupince, která tu vystávala důlek. Každopádně to nebyla autobusová zastávka. Rozkvetlá Alejka různě poskakovala a vůbec nevěděla, co roupama dělat. Připravovala se na večerní diskohrátky. Klára s dětmi sbírala kaštany. Fotograf vedl zdlouhavý rozhovor s Xapataklem.
„Víte, co mě lidi nejvíc zajímá? Jestli je tohle Počátek konce,“ nahodil jsem. „Možná za to může pelhřimovské krematorium.
Jsem zvědav, kdy vyrazíme. Možná, až naprší a uschne, nebo tu budem čekat, až zahřmí, toť otázka.“
„Mít či být, toť otázka,“ prohodil Krátkosrsťák.
„A kdo nemůže na nohy, může použít invalidní vozík. Pokud nemá motorek, zavolejte si přítele, kterému naprosto důvěřujete, hlavně nesmí být pod obraz aby vás někam nevyklopil.“

Konečně. Vydali jsme se na pochod. Vpředu obě sestřičky a já s Chancem za nimi v závěsu. Cestu jsme si zpestřili vypravováním sáhodlouhých pohádek z Lokálky Live a Tisíce a jedné noci, kdy je člověk bez pomoci…a rozličnými vtipy, jimiž Šírák dominoval.
„Máš dobrou paměť,“ nemohl jsem odmítnout Chanceovu poklonu.
„Jo, kamaráde, na ptákoviny je každý kadet. Lehce se zapamatují.“
„Ty si ze všeho děláš jen legraci.“
„Spousta věcí se mi zdá legračních, ale nejsou.“
Zanedlouho jsme se zastavili u studánky, opředené řadou legend. Prý má léčivé účinky. U ní na betonovém podkladu se nacházel dřevěný altánek podobající se více autobusové zastávce než pohodlnému přístřešku, ve kterém si můžete na chvíli odpočinout. Jeden z kluků vodu ozkoušel, snad proto jsem si počkal, co to s ním udělá. Může dostat nejen běhavku. Nejsem žádný diagnostik, abych ho tu léčil. Myslím, že mobil vyřeší mnohé (pokud nemáte vybitou baterii).
Katčiny děti se rozprchly dále do lesa.
„Hele, Jeníček a Mařenka,“ ukázal jsem před sebe, všichni rozesmáli. „A já jsem ta ježibaba,“ dodal jsem.
Zpáteční cesta temným lesem pokračovala ve stejném duchu. Potkali jsme Ornitologa s Lady Renátou.
Už dlouho nefotil ptáky, zaměřil se na hady a na ještěrky. Změna je život.
Přešli jsme brod. Pravda, u bobrů je známo, že jsou častými staviteli hrází, tato byla naneštěstí umělá.
Vrátili jsme se zpět na Valchu.
Za hodinu jsem šel hledat Fischleina, který nebyl k nalezení. Jednak proto, že měl klíč od pokoje a já telefon
v pokoji na nabíječce. Jaká to ironie.
Za chvíli mě přepadly obavy, zda se Fischlein neztratil.
Každopádně strávil několik měsíců na vojně. O toho strach mít nemusíš. V tu ránu mi spadl šutrák se srdce.
O dvě hodiny později jsem ho našel na pokoji. Paradoxem je, že jsme se vzájemně hledali ve špatný čas na špatném místě.
No, život chystá různá překvapení.


Valcha II.
Diskohrátky a jiná utrpení

KAPITOLA ČTVRTÁ:
Diskohrátky

Blížil se večer.
Seděli jsme u stolu.
U výčepu postával Sporťák. „Tý jo, já se ale zeblil,“ a odešel.
„Dáte si pivo?“ zeptal se výčepák.
„Jo, jistě,“ pokývl Fischlein.
„Vy?“ podíval se na mne.
„Později,“ odvětil jsem.
„Á, pán abstinuje,“ prohlásil výčepák.
Zanedlouho se knajpa zalidnila. Mounty Jack cosi s Leem probírali. „No, chtělo by to zaznamenat do
jakýchsi pamětí,“ intuitivně jsem zbystřil sluch, abych věděl, která bije, „Jehlas by se toho mohl ujmout,“ zasmál se
Mounty Jack.
„V případě, pokud si na něco vzpomenu.“ Původně už jsem s tím chtěl přestat. Narazil jsem však na výzvu, které jsem se nechtěl vzdát.
Ve vedlejší místnosti se rozezněla hudba.
Vylezl jsem mezi ostatní ven, kde se podávala ryba na grilu. Krátkostsťák zaujal obě sestry o filmech stylu Pulp fiction, Dvanáct opic, Amores perros, 21 gramů, Lola běží o život a jim jiným podobným, kde se jednotlivé dějové sekvence mezi sebou navzájem prolínají, dokud nevznikne dokonalý koktejl, mozaika, ztvárňující celou plochu poskládaného děje.
„Au,“ špitla ta málomluvnější ze sester.
„Co to?“ Zeptal jsem se.
„Vrazila jsem si třísku do ruky.“
„Špatný stoly.“
„Jsi jehla, nemáš něco ostrého u sebe?“
„Bohužel, to bych ti musel husovsky vytáhnout.“
„Raděj ne,“ nechtěla zariskovat, „ono se to vstřebá,“ . Zatímco já se vrátil k Fischleinovi.
„Ale ryba byla dobrá, ne?“
„Vynikající,“ dostali jsme se od čínské kuchyně k indické. Byl jsem příjemně překvapen, že někdo zná kuře mussalam. Z 90 % lidí ho nikdo nezná. Na tácek jsem si nandal várku čínského zelí s výbornou zálivkou, mrkev jsem již měl včera. Po lahodné konzumaci jsem se vrátil k svému pivu.
Říká se, že modrá je dobrá. Modrá laguna, jinde svatá jako modrý ďábel, sladký energetický nápoj složený z toniku a ginu a jakéhosi přírodního barviva. Místy pomůže i viagra.
Zanedlouho přichvátal Leo s nízkokapacitním notebookem, který je vhodný na textovky a jiné nenáročné účely. Vedle již duněla diskopárty. Nejznámější hity 70. a 80 let. Kelly Family, Alphavile, Moderní tanky či Salten Pepa jsme už nemohli ani slyšet. A když zazněl Rednex a jeho hit: „Víš, chcípla myš“, přišla na mě a Lea mírná deprese. Klasický koktejl beatu, rocku a heavymetalu nám náladu mohl spravit, avšak dunivá síla popu, a techna zvysoka převyšovala ladné tóny skupin Cramatory či Iron Maiden. Leo Miloval poklidné melodie na uvolnění těla i ducha. Neměl žádný vyhraněný styl, jen aby hudba měla patřičnou melodii.
Vešel jsem do nouzově upraveného sálu, kde se nacházelo 80% Literáků. Halou se nesl lahodný hlas pohledné brunety s doprovodem kláves, krásný duet s partnerem, oceněným mohutným aplausem, který však Fischleinovi ani mě nekápl zrovna do noty. Teskné melodie mezi životem a smrtí, láskou a nenávistí. Nakažlivá nostalgie, která se vznášela nad námi všemi. Nechyběla ani autogramiáda Almanachu literu: o básních plné zrady, smutku, polámaných srdcí a věčných obav ze samoty. Možná jsem měl některou z přítomných slečen požádat tanec (o výběr nebyla nouze). Osobní záležitost, která mi však nijak nepomůže. Chyběla mi Gab. Nakonec jsem došel k poznání, že si máme k sobě blíž, než si myslíme.
Musím ji co nejdřív napsat.
Sotva jsem se vzpamatoval, další člověk mne požádal o autogram. Vyhledal jsem svoji stránku obsahující surrealistické texty, okořeněné černým humorem a stejnou vervou jsem mu napsal kýžené blahopřání.

Nastal čas odejít.
Fischlein už byl ve dveřích, a já za ním v závěsu. Než jsem se dostal na ubytovnu, zastavila mě jakási holčina s otylým klukem.
„Hele, s tebou jsem se ještě neviděla,“ koukla na mě a opět se věnovala zavalitějšímu klukovi, „… nesmíš to na mě tak rychle navalit, budu mít z toho guláš.“
„Víte, já ale raděj divočinu,“ dodal jsem, usmála se a opět šila do svého partnera. „ Jo, a tamty věci do toho netahej, je to moje soukromá záležitost a ty se mi do toho nemáš co plíst,…“ Holka od rány. Viktorka. (od Járy Cimrmana jsem kdysi přečetl divadelní hru Šílený Viktor). Pravým jménem Viktorie Nezvalová. Asi pětatřicetiletá pohledná bruneta.
„A jakej máš ty nick?“
„Jehlaspichlas.“
„Aha,“ bylo jí jasné, o koho jde.
„Rád píchám do živého.“
„To vidím, chlapi rádi píchaj do živého masa,“ zasmála se, „někteří i do mrtvého.“ A odtáhla svého kluka na parket.
Ve stínu zadního atria postával Fischlein. Díval se kamsi do temnoty.
„Ani jsem nevěděl, že tu jsi.“
„Nechtěl jsem na sebe poutat žádnou pozornost.“ A šli jsme na kutě.
Než-li jsem usnul, v hlavě jsem slyšel nejznámější songy skupiny Iron Maiden, mozkové závity byly plné rozličných pocitů a myšlenek.
Možná jsem někde udělal chybu. Pozdě je však „bycha“ honit. Ráno moudřejší večera.


KAPITOLA PÁTÁ:
Zpátky do zajetých kolejí

Sychravé ráno.
Zatažená obloha, silný a ostrý vítr ošlehával holé tváře turistů.
Sotva jsem se vzpamatoval, další člověk mne požádal o autogram. Vyhledal jsem svoji stránku a prvnímu poskytl svůj autogram:

S pozdravem vždy stejně brutální
Jehlaspichlas

Co jiného byste očekávali od Jehlasepichlase, který se vymyká všem parametrům Almanachu, kde je u něho naturalismus a surrealismus na prvním místě. No - nakonec vždycky se najde idiot, který plave proti proudu.
Musel jsem dát vědět domů.
Následovalo hromadné foto. Stoupl jsem si na vyšší schod, abych mohl vyčnívat nad ostatními hlavami a cítit se jako ten nejvyšší, avšak měl jsem po žížalách. Opozdilci zabrali poslední volná místa nade mnou.
Zaujal jsem výraz tvrďáka s kamennou tváří.
Fotoaparát se stativem jsou připraveny. Několik vteřin…
Hromadné foto jsme měli s doprovodem hudby v okamžiku, kdy mi zahrála příchozí smska.

Odjezd jsme naplánovali na 10:00h. Rychlý přesun k nádraží vzdálenému necelých 5 km odsud.
Poslední loučení s Mounty Jackem a jeho rodinou, za jejich vynikající pohoštění a ostatními účastníky, kteří vytvořili výtečnou atmosféru literáckého srazu.
Každý s báglem v ruce jsme vyrazili na cestu.
Ledový vzduch nás štípal do tváří, zavazadlo jsem si přehazoval z ruky do ruky.
Kochal jsem se pohledem na zdejší kopcovitý kraj, tady by se mamce líbilo. Ještě několik fotek do rodinného alba: nynější rybníky, lesy, coby ostrovy mezi volně se vlnícím mořem polí.
Přišli jsme včas. Za 30 minut přijel rychlík. V Jihlavě jsme měli asi hodinu na přestup. V hale jsem si zahrál na gamblera, dal si dva kelímky rozpustné kávy s mlékem a zašel si koupit něco k jídlu. Na lednici byl vystaven koláč.
„Prosím, kolik stojí ten koláč?“ zeptal jsem se prodavače.
„Ten, bohužel, není na prodej, je to moje svačina,“ odpověděl mi čtyřicátník.
Koupil jsem si nějaké pečivo a šel do háje.
Na jedné z kolejí stála elektrická lokomotiva červené barvy, která byla kdysi vyřazena z provozu. V České
Třebové zaplnily téměř celé kolejiště. Před několika lety je vláda nechala opět obnovit.
V Havlíčkově Brodě jsme přestoupili do přeplněného rychlíku, který nás za hodinu dopravil do Kolína. Dali jsme
si pivo a rozešli se každý svou cestou dál.

Hlavu jsem měl plnou vzpomínek, nezapomenutelných zážitků. Doma jsem zasedl k počítači a podíval se na fotografie Amatérského literárního revue. Má tvář se objevila na dvou či třech fotografií. Podobal jsem se sadistickému vrahovi, jak z filmu Alfreda Hitchcocka. Herecké kreace, všech přítomných, které postupem času vejdou do dějin, nebo se vydají na jinou uměleckou dráhu…

Vypnul jsem počítač a taky mozek.
Věděl jsem, že se Valchy nikdy nezbavím. Bylo mi to jedno.
Ale bohužel, je na čase vrátit se zpět do zajetých kolejí.