Dopis Veronice

Drahá sestřenko,
víš, jak málo Ti píšu. Znáš mě...

Život je někdy nepochopitelný.
Stejně jako láska.
Ležíš na posteli vedle člověka, se kterým sis to právě rozdala, spokojeně ti oddechuje na prsou a poslouchá tvé srdce. Jsi unavená, ale cítíš, že právě tohoto muže miluješ. Do vzdechů jsi mu to přerývaně zašeptala do ucha. V té chvíli jsi věděla, že je to upřímné, že je to pravda. Po tom všem, co jsi vytrpěla... z lásky.
Konečně máš vedle sebe muže, se kterým jsi šťastná.
Jenomže později, když trávíš svůj čas a štěstí s jinými, si říkáš, že je máš více než ráda. Některý si uvědomuje, že vás dělí příliš mnoho, abys mohla být jeho. Jiný to přechází a bude dělat vše pro to, aby si získal tvou přízeň.
A ty nedokážeš odolat. Ne, ty nechceš odolat, protože je to tvá přirozenost. Chtít pro sebe to, co je v tu chvíli nejlepší.
Víš, že tam někde je tvůj milující muž, ale ten je příliš daleko na to, abys ho mohla chytit za ruku, políbit ho a pomilovat se s ním. Divoce, jak to dokážete jen vy dva. Klidně opřená o jeho stůl v kanceláři nebo na kuchyňské lince, přestože nejste doma sami. Vzpomeneš si, jak jsi ležela opřená o náhrobek na zapadlém vesnickém hřbitově a měla trochu strach. Přesto jsi se svlékla...
A najednou ti ten druhý nabízí v hotelovém pokoji šampaňské a svléká ti kabátek. S nevyzpytatelným úsměvem přijímáš a jako nezkrocená kočka se uvolněně posadíš na postel. Bavíte se jako přátelé a přesto je mezi vámi jistě vědomí, že to není jen přátelství. Že za chvilku, zmožení tancem a alkoholem, ulehnete na bělostné povlečení a pomilujete se.
Ráno se probudíš se spokojeným úsměvem, protože jsi dosáhla, co jsi chtěla. Díváš se do stropu. Neprobudíš ho polibkem jako svého skutečného muže, a když otevře oči, vstaneš, posbíráš své věci a zmizíš v koupelně. Přijde ti to takové neosobní, ale co víc bys chtěla. Co víc by chtěl?
První slova u snídaně jsou poněkud rozpačitá, ale když ho provázíš městem, jste zase jako přátelé. Žádné vození za ruce, líbání na schodech, objímání v metru. Nic. Jen pár známých, kteří si možná ani nemají o čem povídat.
Jakmile odjede a ty se vrátíš ke svému muži, ani si nevzpomeneš na hřích včerejší noci. Celá se odevzdáš svému milovanému, protože on jediný ti za to stojí. Postaráš se o něj, když přijde z práce, abys mu dokázala svou lásku. Směješ se s ním hloupým vtipům a povídáš o čemkoli a víš... Víte, ač je to nepochopitelné.

Tak chutná nevěra. Ale na chuti lásky nic nezmění.

S pozdravem...

P.S.: Nevěř věcem, jejichž chuť dokážeš popsat!