Já stejně vím, že existujou!

,,Psst!“ uslyšela jakmile odemkla dveře. Rozhlédla se po předsíni a uviděla svého malého synka, jak se krčí za telefonním stolkem.
,,Kde máš tatínka?“ zeptala se. ,,Pssst, mami, musíš mluvit potichu, nebo tě dostanou. Tátu už dostali! Leží v ložnici a určitě je mrtvej!“ naléhavě šeptal chlapec. Mamince došlo, že je to další z jeho her. Její miláček. Dokáže si tak hrát celé hodiny. Opatrně položila kabelku na křeslo, vyzula si boty a poklekla vedle něj.
,,Kdo jsou oni?“ šeptem se ho zeptala.
,,To já nevím, co jsou zač. Ale vypadají jako trpaslíci. Jsou všude okolo. Musíš být potichu, jinak ti vlezou do hlavy a budou hrát na bubny, až ti hlava praskne!“
,,Aha. A v kuchyni jsou taky? Potřebovala bych vám udělat oběd, víš?“usmála se na něj. Na chlapci bylo vidět jak zápasí sám se sebou. ,,A bude po obědě puding?“ zeptal se podezřívavě. ,,No jasně!“ odpověděla mu maminka. Chlapeček rezignovaně povzdychl a pak vzal do ručky umělohmotný samopal. ,,Tak dobře! Počkej tady! Já půjdu do kuchyně a vyčistím to tam, abys mohla vařit. Pak budu hlídat dveře, aby se k tobě nedostali!“ přikázal jí a odplížil se do kuchyně. Za chvíli bylo slyšet, jak hlasitě vykřikuje: ,,Ratatatata bum!“
Když se mamince zdálo, že už se dlouho nestřílí, vešla do kuchyně.
,,Pozor mami!“ vykřikl, prosmekl se okolo ní a vydal se nahánět neviditelného nepřítele. Za chvíli se vrátil a celý uřícený se ptal: ,,Vidělas ho?“ ,,Bohužel, broučku, byl moc rychlý, nestačila jsem si ho všimnout,“ lítostivě mu odpověděla maminka. Bála se, že kdyby tvrdila, že ano, ptal by se jí, jak vypadal. ,,Aha, tak nic. Tak já jdu hlídat,“ sklesle se šoural z kuchyně.
,,A hlídej dobře, ty můj malý hrdino! Ať mě nedostanou!“ pohladila ho po hlavičce.

Po hodině volala k obědu. Chlapec se posadil a vedle sebe si položil samopal. Jeho otec se s ospalou tváří posadil vedle a pozdravil manželku: ,,Ahoj, zlato. Nějak jsem vytuhl. Nezlobil Davídek?“ ,, Ale ne, hlídal mě před trpaslíky!“ smála se máma. ,,No jo, to je celý on!“ shrnul to jeho otec a pustil se do polévky.

Ale Davídkovi dnes nechutnalo. Dokonce ani puding s jahodami. Nimral se v jídle a vypadal zoufale. Měl pocit, že mu dospělí nevěří. Když oběd skončil,odcházel z kuchyně, v ruce nepostradatelný samopal a mumlal si. ,,Já stejně vím, že existujou! Jsou všude okolo!“