Potkali se, seznámili a rozešli... pošesté

,,Myslíte, že je schizofrenik? Nebo něco takového?“
,,Její stav odpovídá několika kritériím, ale podle mě schizofrenií netrpí. Zdá se mi šťastná, když je se svým přítelem.“
,,Ano, Kubu má opravdu ráda…“
,,Ale toho svého vymyšleného přítele, také.“
,,Ano, a já nevím, jestli je to špatně.“
,,Pokud by měla trpět depresemi z ,nepřítomnosti‘ toho chlapce, bylo by to vážné.“

-

,,Nemiluju ho. Mám ho ráda a strašně si ho vážím, ale nemiluju ho. A on mě jo. Řekl mi to. Bylo to strašný, nevěděla jsem, co říct.“
,,Kuba ti vyznal lásku?“
,,No co? Řekl to a já… ublížila jsem mu.“
,,Překousne to. Znám ho, není z těch, co skáčou z mostu.“
,,Já… asi jsem…“
,,Asi jsem upustila od představy ducha, kterej mě pronásleduje?“
,,Ne… vlastně… asi jsem trochu…“
,,Neříkej mi, že ses do něj zabouchla. Je to HALUCINACE!“
,,Není. Cítila jsem ho. Já… už je to několik měsíců a… cítím ho.
,,Tohle nebudu poslouchat.“

-

,,Co budeme dělat?“
,,Myslí si, že je skutečný. Tvrdí mi, že ho líbala, a že nikdy nezažila nic tak… fascinujícího.“
,,Musíme ji z toho dostat.“
,,Ale jak? Nepustí se té představy. Upnula se na něj.“

-

,,Jsi skutečný?“
,,Co je to za otázky?“
,,Jsi skutečný? Žiješ? Máš jméno, bydliště, rodiče, chodíš do školy? Nebo snad do práce?“
,,Chceš to všechno zjistit? Chceš přijít o to tajemství?“
,,Chci vědět pravdu.“
,,Pravdu?“
,,Pravdu.“

-

,,Opravdu? No konečně! A co ti řekl?“
,,Vyspal se se mnou.“
,,Prosím?!“
,,Vyspal se se mnou. Je skutečný a tvrdí, že se do mě zamiloval.“

-

,,Ale proč s ním vůbec mluví, když nezná ani jeho jméno?“
,,Třeba je to posel z nebes…“
,,Přestaň! Tohle je vážné!“
,,Já mluvím vážně, paní Bečvářová. Přemýšlela jste nad možností, že v tom vážně figuruje tajemno? Co když existuje? Co když jediná Anička vidí duchy a anděly? Co když…“
,,Anděly? Ten kluk je vymyšlený!“

-

,,Vím svoje, mami. A nikdo mi to nevymluvíte.“