Dívka v zeleném

Stála dívenka uprostřed náměstí. Tancovala mezi kapkami deště, divoce se točila a radostně vískala. Zelené šatičky byly již celé promáčené, a proto se jí lepily na tělo.
Nezastavilo ji ani nedaleké houkání sirény, ani křik pocházející z jednoho z bytů nad náměstím.
Milovala ten pocit svobody, kdy byla na návštěvě u své nahluchlé babičce, a mohla proto nerušeně jít ven a být svou vlastní paní.
Jako když přestane hrát muzika, zarazila se a zůstala stát na místě. Se zájmem se zadívala na kašnu, zatímco si drobnými prstíky pročesávala kudrnaté plavé vlásky.
Představovala si, že je to její zámek a ona je princezna. Houpavými krůčky vyrazila žádaným směrem, vesele si prozpěvovala a v duchu se sama sebe tázala, kdepak jsou asi její dvorní dámy, se kterými by si mohla popovídat?!
Neuplynula ani minuta od jejího spásného nápadu a na náměstí vjela za příšerného houkání sanitka. Málem novodobou princeznu smetla, ale ta naštěstí stihla tak tak uskočit.
Zarazila se, pro tento večer již po druhé. Vždyť ta sanitka vyjížděla z ulice, kde bydlí její babička. Z ulice, kde je ona dnes na návštěvě.
Nechala zámek zámkem, dvorní dámy dvorními dámami a rozeběhla se na druhou stranu. Kdykoliv skočila do kaluže, voda se divoce rozstříkla kolem a zašpinila její kdysi jasně zelené šatičky dalším nánosem bláta.
Zkřehlými prsty nahmatala klíče, na podruhé odemkla, a jelikož čekání na výtah bylo zdlouhavé, rozhodla se do třetího patra vyběhnout po schodech.
Celá udýchaná z té samé námahy a ze strachu stanula v předsíňce.
Potřetí pro dnešek se zarazila.
Babička seděla v křesle před televizí, sledovala nějaký zábavní pořad a okrajovala jablka na zítřejší štrúdl.
„Babičko, mám tě ráda!“ vyhrkla, rozplakala se samým štěstím a nic nechápající stařenku celá mokrá a špinavá objala…