Hoďte mi mé dítě - část 1.

Milovala jsem ho, opravdu jsem ho milovala… Seznámili jsme se na ROH dovolené v Rujáně, tehdy jsem to tam milovala. Nevšímala jsem si rudých hvězd, zvuků internacionály… ležela jsem u moře, pila sifon, nic jiného neexistovalo. Potkala jsem ho čistě náhodou u zmrzlinového stánku, kde jsem se přehrabovala v kabelce a hledala v drobných kovovou marku, abych nemusela platit desetimarkovou bankovkou. Když v tom se za mnou ozvalo: „Soudružko! Pospěšte si laskavě!“ Já jsem byla odjakživa poněkud prudší povahy a doufám, že ostatní pochopí, jak bylo pro mne v tu chvíli důležité tu minci v peněžence najít. Z těch dob si pamatuji hlavně drobné, plné kapsy drobných penízků ztěžklé jejich tíhou. Tento syndrom mne provázel už od útlého dětství, kdy jsem stávala s hrstí plnou mincí ve frontě na kousek točeného salámu na guláš. Bylo sice už 14 let po válce, ale stejně ve společnosti zůstali některé válečné zvyky.
Teď jsem si uvědomila, že jsem odbočila od tématu. Rok 1959 byl pro mě zlomový, poznala jsem se s Alexem… tak se jmenoval onen prudérní muž u zmrzlinového stánku v campu v Rujáně. „MILÝ PANE, snažím se tady zaplatit, takže pokud s tím máte problém…“ Můj proslov přerušil cinkot mincí – ve svém rozčílení jsem vysypala všechny mince z peněženky na zem. V prachu se mi mohlo povalovat tak šest marek ve fenicích. Teprve v tu chvíli jsem se neznámému podívala do očí, pravděpodobně jsem musela vypadat dost zoufale. „Tady za slečnu a za mne,“ vypravil ze sebe mladík a podal zmrzlinářce pětimarkovou bankovku. Se zmrzlinou v ruce se sklonil ke mně a začal sbírat drobné. Stále jsem koukala – ničeho jiného jsem nebyla schopna. Po pár vteřinách koukání na klečícího jsem konečně procitla, dřepla si vedle něj a začala sbírat taky. „To je vaše,“ řekl záhadný muž – proč mu tak říkám, když už jsem prozradila jeho jméno – Alex. Poděkovala jsem a pokusila jsem se o úsměv. „Mohu vás jako dík pozvat na limonádu, nebo vám mohu nabídnout cigaretu?“ nabídla jsem. „Ne děkuji,“ odmítl, „ale mohla byste se mi představit?“ Až teď jsem si uvědomila, jak jsem se chovala neschopně. „Rebeka… Rebeka Geisselová.“
Co vám budu vyprávět. Procházeli jsme se po campu, po pláži a neustále diskutovali – o mně, o něm, o dětství, o socialismu… Alex byl inteligentní, student politologie na Humboltově univerzitě. Překvapilo mě, jak moc si rozumíme – byla jsem tehdy slepá. Nikdy jsem nevstoupila do strany, ne že by mi to nebylo nikdy nabídnuto, ale zkrátka jsem se nechtěla vázat. Naopak Alex byl ve svých 19 letech hrdým členem Jednotné socialistické strany Německa. Když jsme se seznámili, nijak mne to nepřekvapovalo – ve straně byl každý druhý, a kdo nebyl, tak většinou utekl přes Berlín na západ. Alex byl však zastánce marxismu-leninismu, proto byla emigrace u něj něco nemyslitelného. Emigrantů jsem znala hodně, nemálo spolužáků ze střední uteklo po škole na univerzity v Bonnu a v Mnichově. Já neměla nikdy ráda stěhování, nová prostředí, proto jsem na nějaké utíkání ani nepomyslela. Raději jsem si nasadila růžové brýle a žila v rodné Německé Demokratické republice. Tedy abych se opravila, narodila jsem se v Reichu – když skončila válka, byly mi čtyři roky. Nic si nepamatuji, snad jen některé momenty. Alex byl o měsíc mladší – celým jménem byl Alexander Stepanek. Jeho rodina pocházela z Československa, odkud ještě před válkou utekla do SSSR.
Jeho profil vypadá svým způsobem normálně, avšak to, co se z něho postupem času vyklubalo, se úplně lišilo od Alexa z pláže na ROH. Naše seznamování pokračovalo i v Berlíně – každé úterý a pátek jsme se scházeli v kavárně Moskva, kde mi četl Jak se kalila ocel a recitoval básně pokrokových básníků. Moc mne to nebavilo, ale byla jsem poblouzněná, slova „kouř kyjevské slévárny“ nebo „pochod pracujících na Berlín“ mi zněla jako romantické písně za úplňku. Naše intelektuální debaty přerostly v doteky, doteky v polibky a polibky – jak nečekané – ve svatbu. Čekali jste něco jiného? Ano, samozřejmě, že svatba nepřišla jen tak sama od sebe. Svatba se dělala narychlo, protože jsem byla už ve druhém měsíci těhotenství. Byla jsem šťastná. Opravdové štěstí – tak mohu jedině popsat mé tehdejší pocity. S blížícím se porodem se však něco změnilo.