Pytel věcí

Seděla jsem v kanceláři. Upřeně jsem se dívala na modrý igelitový pytel na stole. Jak málo stačí k tomu aby člověk potkal smrt. Co je vlastně na onom světě. Škoda že se tam nedá zavolat. Jak moc člověk ovlivní to kdy umře? Poslední dobou si začínám uvědomovat že někdy ano...

Aniž by dotyčný člověk cokoliv řekl z jeho chování poznám že se na onen svět chystá. Stalo se to předevčírem. Měla jsem zase jedno z těch zlých tušení. Stála jsem ve dveřích léčebny. Číslo pokoje už ani nevím. Za to rysy toho pána si pamatuji přesně. Svoji paní pokorně odevzdal klíče od domu auta a nějaké peníze. V hlavě mi uvýzlo jak ji pohladil po ruce. O jejich vztahu jsem věděla že je už spíše ze zvyku. A že je rutinní a že paní už je manžel na obtíž. Však byli v pokročilém věku. Ten dotek kdy se ji ten pán dotknul. Jakoby naznačoval - ,,Neboj se Maruško dlouho už tě otravovat nebudu." A z jeho očí se vytrácela jiskra. Ztěžka si dolehl zpět na postel a já paní vyprovodila. Netrvalo dva dny a je to tu. Přijdu na oddělení a slyším...Telefonát jedné sestřičky. ,,Dobrý den. Já volám s pověřením lékaře...." Hned jsem došla na stůl k papírům a teď tu sedím. Před sebou mám ten pytel. Člověk to asi trochu pozná. V tom pytli je najednou svět jistého pana M. Z velkého srdce. Chytrého rozumu. Drahého auta. Velkého domu zbyl jen tenhle pytel. Pár osobních věcí. A jinak nic.... Vlastně jo. Někdo klepe. Moment. To byli pozůstalí pro věci. Do toho pytle jsem přibalila samozřejmně přeneseně myšleno i tuhle úvahu. A hezkou vzpomínku na pana M. Na myšlenky o smrti je přece jen ještě brzy....přece jen svým způsobem i já poznám svůj čas. Pěkný den všem a děkuju za Vaši pozornost. A omlouvám se za chyby.