Markéta

Seděl jsem tehdy na vratké barové stoličce a popíjel s mou oblíbenou družkou - depresí. Ačkoliv jsem dělal, že si hraju s krabičkou cigaret, zabýval jsem se něčím jiným. Středem mé pozornosti byla rusovláska na druhé straně baru. Seděla tam úplně sama už skoro druhou hodinu a pila. Nebylo by to něco tak divného, kdyby nebyly teprve čtyři hodiny. V tuhle dobu bývám v baru jen já. Povím vám, není nic krásnějšího, než prázdný bar.
Dopil jsem sklenici, objednal dvě další a vyrazil. Mou nabídku společnosti přijala a po zhruba půl hodince (a dalších dvou sklenkách) z ní zřejmě všechno vypadlo.
Markéta měla přítele, ale ten spal s Verčou, takže ona měla smůlu. Řekla mi taky, že spolu byli tři roky a že neví, co teď. Seděl jsem potichu, poslouchal jsem tu všechnu bolest, co z ní vypadla a cítil jsem se přitom docela dobře. Sám jsem něco podobného prožil a taky jsem jí to řekl.
Pili jsme dál a nálada se zvedala stejně rychle, jako můj zájem o tu ztrápenou krásku. Smáli jsme se, tancovali, a protože bylo teprve osm, barmanka se na nás dívala jako na opravdu zvláštní exoty. Asi jsme tak opravdu vypadali.
Bylo to tak kolem desáté, když se mi omluvila, že musí domů vyvenčit psa. Chtěl jsem ji začít přemlouvat, aby ještě chvíli zůstala, ale můj názor se změnil spolu s návrhem, abych ji doprovodil. Řekla mi, abych šel nahoru a pozvala mě dovnitř. Sundala si kabát, nalila mi skleničku a pronesla jen tiché „Na ex“. Nechápal jsem proč. Pochopil jsem, až když jsem ležel na zádech na její posteli.
Rty měla sladké a tělo žhavé. Jo a mimochodem…žádného psa neměla.

Odešel jsem brzo ráno. Rozloučili jsme se s úsměvem a já myslel, že už ji neuvidím. Spletl jsem se, i když radost jsem z toho neměl.

Byl to takový ten den, který člověk považuje za naprosto zbytečný. Celé dopoledne jsem prospal a teď už jsem několik hodin seděl na oslavě narozenin 90let mé prababičky. Hledal jsem aspoň trochu zábavy ve skleničce whiskey a těšil se domů. V duchu jsem nadával na tyhle stupidní oslavy, když někdo zazvonil. V tu chvíli jsem tomu ještě nevěnoval žádnou pozornost. Proč taky.
Seděl jsem zády ke dveřím, takže jsem nově příchozí neviděl. Až ten hlas. Ten hlas. Otočil jsem se a následně sbíral svou čelist ze země. Prababičce právě přála již zmíněná Markéta. Ona sama se odvrátila od prababiččiny usměvavé tváře a o svůj vlastní úsměv přišla. Byli jsme oba v šoku. Něco se ošklivě zvrtlo. Jako špatný vtip.
Přišla ke mně a místo pozdravu se zeptala rovnou: „Co tady děláš.“
Po mé odpovědi „Slavím prababiččinu devadesátku.“ Jen zalapala po dechu.
Markéta. Sestřenice z druhého kolena Markéta.