Kamarád

Jednou jsem potkal ďábla. Opravdu! Měl rohy, červenou kůži a vůbec všechny ty věci co si člověk pod tím slovem může představit. Teda, až na to jak mluvil, to bych do něj neřekl. Ne že by měl hlas jako popový zpěvák, to ne, znělo to spíš jako když někdo škrábe nehtama po tabuli, jde spíš o to že byl takový…kamarádský…

To bylo totiž tak, jednou nad ránem si to takhle klikatou čárou šinu (asi) domů, v hubě cítím zvratky, točí se mi hlava, je mi neskutečně blbě a taky jsem se asi pochcal. Holt blbá opice. Ale zpátky. Takže kde jsem to byl… a jo, tak si to teda šinu tou ulicí, vypadám jako prase, když v tom se ozve: „Kamaráde, nemáš oheň?“
S velkýma problémama jsem pátral po zdroji toho hlasu, dalo to teda dost zabrat, pak opile zaostřím a vidím ho. Jen si tam tak sedí, na lavičce. A chce po mně oheň. Jak se píše v bibli: No to mě poser…
Jako vžijte se do mojí situace, nepřeskočilo by vám? No, mně asi normálně taky, ale to by předtím nesměl můj mozek projít chlastací masáží, takže jsem byl celkem v pohodě, akorát jsem asi trochu vystřízlivěl. Ale! Přisedl jsem si vedle toho rohatce a dal mu teda zapalovač, když tak pěkně prosil (a na lavičce mi bylo o dost líp než když jsem šel..) On poděkoval, zapálil si cigáro a vydechl obláček dýmu, načež mi s poděkováním vrátil můj zapalovač. Stejně mi to bylo pořád divné, normální to přece není potkat jen tak na lavičce takového satanáše, tak jsem se s ním dal do řeči. Probrali jsme toho dost, teda, mluvil jsem hlavně já, řekl jsem mu všechno.... A on poslouchal. Kurva, připadal jsem si jako u nějaké podělané zpovědi u které jsem nikdy nebyl, ale přišlo mi že to slyšet chce a že mě poslouchá. A tak jsem si našel přítele.