Příběh borovicového srdce

Často se stává, že událost, kterou jste prožili už dávno a málem jste na ni zapomněli, se odráží v určité drobnosti. Jenom se rozhlédněte kolem sebe, proberte si šuplíky, prolezte půdu od shora až dolů. Tak jako se prvky skládají z atomů a ty ještě z menších částí, i náš svět, říkejme mu domov, je slepencem tisíce střípků definující naši minulost, naše vzpomínky.
Už dlouho nosím v peněžence asi dva centimetry velké srdíčko vyřezané z kůry borovice. Původně patřilo do krabice, kam dávám věci pěkné, lehce kýčovité a většinou menšího vzrůstu. V každém předmětu se ukrývá celý příběh, ne-li celý román.
Ale proč to vůbec říkám? Právě jsem přijela z víkendového cestovaní. Vybalovala jsem si oblečení a to srdíčko se nějak dostalo z peněženky na stůl. Tak jsem si řekla, že možná se už nechce schovávat mezi mincemi obklopené vůní kůže. Možná touží vyjevit svůj příběh a inspirovat jiné.
Nemohla jsem neuposlechnout.
Ten rok jsem končila sedmou třídu. Čekaly na mě dva krásné horké letní měsíce plné volného času. S mými třinácti roky mi byla možnost brigády uzavřená a tak jsem společně se svou sestrou a našimi dvěma kamarádkami odjela na třítýdenní tábor s brněnským oddílem, kam jsme se dostaly přes strýce, který celý oddíl vedl.
Moje máma byla a stále je přesvědčená, že léto nejlépe strávíme v přírodě, kde se o sebe budeme učit pečovat. Je dost těžké si vzpomenout, jak jsem se při tom cítila, přece jen už od té chvíle uplynula nějaká doba. Ale myslím si, že jsem nijak zvlášť neprotestovala.
Chvíli jsem si zvykala na nové lidi, většinu jsem však znala z tábora, který se uskutečnil před dvěma roky. V prvním týdnu se všechno zaběhávalo. Rozdělili nám stany a družstva, první etapovky, hry, noční hlídky, každé ráno rozcvička, na níž jsme sbírali tzv. zvířátka, která byla různých druhů a taky byla jinak bodově ohodnocená.
Při jedné etapovce do našeho tábora přišla "jako" voda a celý tábor se musel kompletně vystěhovat asi dvě stě metrů nahoru na kopec, kde jsme si předtím napnuli plachty, co kdyby náhodou pršelo. Byla to docela fuška tahat se s kufrem přes všemožné balvany, ale všichni to zvládli. V noci nás zase probudili s tím, že nebezpečí je zažehnáno a za svitu měsíčku jsme se zase stěhovali zpět. Vzhledem k tomu, že stany byly "kvůli vodě" nepoužitelné, celý tábor se nastěhoval do dvou tee pee stanů, kde jsme spali bez přerušení až do rána.
Kupodivu jsem se vzbudila mezi prvními. Příroda na mě zlehka houkala a já, částečně proto, abych jí vyhověla, a taky proto, abych obhlídla, kde všude jsou poházená zvířátka, jsem vylezla ze spacáku a vyklusala kopeček, který se musel zdolat, pokud jste ovšem nechtěli nadělat si do kalhot.
Když jsem se vrátila, našla jsem na svém spacáku malé vyřezané srdíčko, kde bylo propiskou napsáno "Pro tebe". Samozřejmě jsem si nejdříve myslela, že to někdo vytrousil a tak jsem se začala všech vyptávat, jestli to není jejich. Od každého jsem dostala zápornou odpověď.
Teď už my došlo, že tohle není náhoda a začala se pídit po neznámém dárci. Měla jsem dva tipy, kdo by to mohl být, ale oba to popřeli, když jsem se jich zeptala.
Řešila jsem to pár dnů, pořád se o tom bavila až mi bylo sděleno, že jsem si tam to srdíčko dala sama, abych mohla vyvolávat rozruch. Rozhořčilo mě to, ale nevzdala jsem se.
Asi v polovině tábora jsem se to konečně dozvěděla. V jednom ze stanů jsme dělali "house party", což spočívalo v tom, že všichni se pokusili nacpat do jednoho stanu, a trousili jsme vtípky a jen tak tlachali. Jelikož tam bylo málo místa, seděla jsem na klíně jedno z podezřelých, říkejme mu třeba S. A tam přeskočila jiskra. Když přišel ten Druhý, snažil se k nám dostat, ale já dělala, že se ho bojím a schovala jsem se za S. On zklamaně odešel.
Když jsem se pak s S bavila, ukázal mi své srdíčko a v podstatě tím naznačil, kdo je pravým dárcem toho prvního. Řekl, že ho to docela zklamalo, že ho ten Druhý předběhl.
Já se pak z toho druhého snažila vymámit přiznání, zvala jsem ho na procházky, jen abych se dozvěděla pravdu. On mi to nikdy nepřiznal.
Pak jsem začala chodit s S, ale nebylo to nic senzačního. Vzhledem k tomu, že nás dělila velká vzdálenost, vydržel náš vztah asi půl roku. Bylo mi třináct a oba jsme cítili, že to takhle dál nepůjde.
Občas jsme si psali na ICQ, ale pak už jsme se nikdy neviděli. Nyní mi je třicet a pořád nosím srdce toho Druhého, kterého jsem nikdy nemilovala. Je to trochu ironie, ale kdo je živ už nějakou dobu si jistě všiml sám, že život je jen jedna velká ironie, jeden velký paradox, který se vám neustále směje do obličeje. To srdce asi nikdy nevyhodím- bylo by mi ho líto, stejně jako jako toho Druhého kluka.