Malá manželská

,,Jsi blázen," zasmála se a do koutku úst mu vložila karotku. Udělal přehnaně znechucenou grimasu a karotku vyplivnul. Chytil ji do náruče a zlehka políbil na ústa. Jejich manželství nedávno oslavilo šesté výročí, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by na této ,,metě" mělo skončit. Kde kdo si při pohledu na ně začal broukat veselou písničku o tom, jak je život krásný. Oni sami by však své štěstí nepřiznali - a to z čiré pověrčivosti. Jejich přátelé měli také krásná manželství a už nemají. Štěstí je pojem relativní - tak proč něco zbytečně zakřiknout?

Žili pro přítomný okamžik, ale to neznamená, že vůbec neplánovali. Měli své tužby a přání, ale promýšleli je bázlivě, krůček po krůčku, vyděšení jako dvě malé děti, když mají jít do první třídy. Spěchali pomalu, ale zároven´ jim docházelo, jak krátký život je. Užívali si ho jak to šlo.

Jedinou chybkou na jejich dokonalém životě obsahovala oblast kolem toho zvláštního slova - dítě. Ona děti nechtěla - děsila se toho být matkou, cítila, že je to obrovská změna. On , i když by to před ní nepřiznal, po dítěti toužil. Sám nevěděl proč, ale často si představoval, jak houpe malou holčičku, která je jeho milované ženě podobná a je stejně nadpozemsky krásná. Tuto představu přiživovalo i mnoho lidí v okolí. Často ho z legrace někdo popíchl, ptal se ho, jestli by už nebyl čas na potomka. Vždy to nějak odbyl, ale dnes...Dnes se se svým přáním svěřil jí. A ona to bohužel pochopila jako legraci. Nebo to tak chtěla pochopit. Kdo ví. Jisté bylo, že on toto téma ještě dlouho znovu nenadhodí...