Za skly autobusů

V dešti je prý bůh, nebo možná Bůh. Jednou jsem to někde slyšel. Co je na tom vůbec pravdy? Já říkám, že nic.

Blíží se pomalé a ulouděné ráno. Jsem vzhůru už několik hodin. Jako každý den se připravuji na cestu do práce.
A teď už jen čekám na autobus na zastávce.
První sluneční paprsky rozhání ranní mlhu a nedočkavé mraky se tísní kolem horizontu. Čekají, až slunce jim otevře cestu. Až dovolí sestoupit jim z nebe k nám dolů. Čekají celou dlouho dobu.

Bývá to taková zvláštní doba. Slunce osvětluje celý svět, ale z druhé strany oblohy se na nás řítí tma a temnota, která nás chce pohltit. Možná je to pouze malá soutěž, ale spíše je to jen příroda a nutnost.

Sluneční paprsek se dotkl země. Každý ho mohl vidět. Ty okamžiky, kdy se mraky rozestoupí a z nich se vynoří osamocený pruh slunečního paprsku a osvítí jeden malý kousíček země, vždy stojí za vidění a za zažití.
A pak to přišlo.
Nejdříve jen slabá vůně čerstvé vody a za několik málo okamžiků sama voda. Nejdříve pouze jedna osamocená kapka. Sama, osamocena v celé šíři světa a v celém jeho titěrném objemu. Jako první dopadla na silnici, ani se nestačila náležitě zahřát a hned byla ztracena v přívalu svých sester.

Konečně dojel autobus. Stěrače stírají z předního skla déšť, světla osvětlují jednotlivé kapky, které už nikdy nebudou samy sebou. A skrz polozavřené dveře je slyšet hlas autobusáka, který se rozčiluje, že mu nejdou otevřít dveře.
Musel vylézt ze svého teplého místečka za volantem. Stačilo pouze trochu zatlačit na jedno z křídel dveří a vše bylo opět v pořádku.
A tak jsme nastoupili. My, nás více.
Každý krásně promoklý až na kost. Pololetní oblečení promočené, vlasy zplihlé a chytající omamnou vůni čerstvé vody, když se pomalu začíná odpařovat.

Sedl jsem si na volné místo k oknu a začal jsem sledovat okolí.
Prstem jsem setřel zamlžené, chladné okno a spatřil jsem nános utíkajícího deště za sklem.

Vždyť zde sedím pouhých několik málo chvil.
Do uší jsem si zasadil sluchátka, ale nic jsem si do nich nepustil. Ale i tak trochu tlumí okolní zvuky a já s rukou přitisknutou na skle mohu vnímat každou z mnoha kapek.
Každého z mnoha bohů, kteří se na nás prý snášejí.

Několik zastávek autobus pouze projede, nikdo nepřistupuje a nikdo nevystupuje. Vzniká tu takové zvláštní kouzlo. Malé kouzlo uzavřené společnosti, kdy okolní situace nějak donutí lidi všímat si svého okolí a okolních lidí.
Nikdo nemluví.
Dívám se na všechny, kteří semnou cestují.
Není nás mnoho.
Světla, která zde svítí stačí akorát na rozeznání několika málo obrysů, ale ty dnes nejsou důležité.
Žijeme zrovna jenom pro tuto chvíli. Pro tento okamžik, kdy se každý z nás může podívat z okna na tu a samou věc a každý z nás uvidí naprosto něco jiného.
Několik málo kapek či pořádný déšť, který nás trápí.
Útěchu, že můžeme vidět někoho zmoklého, nebo radost, že konečně jsme zmokli.

Někdo se usmívá, skoro bez důvodů. Někdo skoro pláče, také skoro bez důvodů. A někdo se pouze tváří a pozoruje své okolí.
Z oken je někdy vidět více než uvnitř autobusu, ale někdy je lepší dívat se právě dovnitř.
Slzy nejsou tak slané jak se může na první pohled a prvé okušení zdát. Smích nepřináší tolik svobody a bezstarosti než jak se může zdát.
Ale to vše okolo, to bubnování kapek do skla je tak úžasné.

Někdo usíná. Klimbá hlavou ze strany na stranu, zepředu dozadu. Ulehá ke spánku, který mu dá více než hodiny válení se v posteli.
Někdo se snaží si číst. Pod jednou z mála svítilen, které míjíme.
Pod jedním z mnoha ostrůvky zdárné čistoty a zdárného klidu, kde skutečně vidíme jak to venku vypadá.

Je to tak zvláštní, takový zvláštní pocit, který se nás snaží nějak dostat.
Díváme se jak z nebe padají slzy a přitom moc dobře víme, že nejsou naše. Že je to pouhý déšť, který by měl ochladit naše rozehřáté hlavy. Ochladit naši touhu po líbezných polibkách a po zakázaných skutcích, které nás nejvíce přitahují.


Přece jen to nejsou tak ztracené hodiny a dny strávené v dopravním prostředku dopravováním se z jednoho místa na druhé. Už jen pro ten pocit, kdy se prostě jen podíváme z okna a vidíme vše okolo nás. Vše co nás jednou pohltí. Prsť, černou či hnědou. Vybledlou černotu asfaltového koberce a několik zářících očí, které nás míjejí ve své plechovkové skořápce pekelného oře na několika kolech.
Denně tuto cestu procházíme a prožíváme jí. Denně se nám o ní zdá a denně jí musíme znovu a znovu opakovat. A nakonec stejně skončíme jako vše co vidíme okolo sebe.

Snažím se chytit jednotu myšlenek, nějak si je utřít a myslet pouze na jednu jedinou věc. Na déšť, který nás obklopil. Ale nejde to. Nejde!
Je až moc snadné utéci někam pryč, daleko z těchto tmavých míst ranních autobusů a večerních nocleháren.

Vždy je to potom jako nové probuzení do nového světa.
Uprostřed hrudi cítím zvláštní sílu, která jako by přistoupila, něco ve mně zanechala a pak opět odešla. Vždy, když se snažím si na ni opět vzpomenout zmizí. Lehce, krok za krokem se vydá dále.


Bylo to krásných dvacet minut v autobuse.
Pár zastávek, několik lidí…

Po schůdkách vystupuji z autobusu.
Rozespalý s ospalky v koutcích očí.
Dívám se všude okolo sebe. Hledám kousíček deště či něčeho co by déšť připomínalo, ale vylezl jsem v slunečním městě, které svůj hřích nikdy deštěm neočistí…