Zima, smrt a nic víc

Bílo. Jako by nějaký zlomyslný malíř vzal kyblík bílé barvy a rozlil ji po krajině. Sněhové vločky se snášejí z šedého, neproniknutelného pošmourna a dopadají na zem, kde se usazují a kupí. Všechno se mění. Ještě před chvílí na zem dopadalo hnědožluté mokré listí, teď ho nahradila studená peřina.
Slunce si jistě vzalo dovolenou a čerpá sílu. Nabírá energii před posledním předem prohraným zápasem se zimou. Občas vykoukne, ale neohřívá. Jako by pomaloučku umíralo nebo mělo strach. Anebo se nechtělo dívat na to, jak my skomíráme.
Holé stromy pokryla tlustá, těžká a studená peřina. Mrazivý vítr mocně duje a ohýbá ty hrdé kolosy k zemi a nutí je klanět se před Matkou přírodou. Zbabělí ptáčci zpěváčci už dávno vytušili příchod zimy a vzali nohy na ramena. Jen my vytrvali a zůstali.
Drobounké hvězdičky se nechávají unášet studeným severákem, který přináší jen chlad. Jednotlivě dopadají na studené sklo a vytváří krajku, kterou dokáže utkat jen paní zima.
Je to méně depresivní, než končící podzim, ale nepotěší to jako jaro. Hlavou se mi honí spousta myšlenek na zimu, sníh, rozpuštěnou břečku a štiplavý mráz. Všechno na mě okamžitě dopadá. Snad bych i sáhla po dešti, kdyby někdo nevybral místo mě. Je to jako jedno obrovské spiknutí, tichá dohoda nebe a přírody, jak znepříjemnit lidstvu život.
Auta se pomalu brodí mořem bílého prachu a krokovou rychlostí se přibližují svým cílům. Některá z nich se neohrabaně smýkají vpřed a vzad, jako by si s nimi hrálo nerozhodné dítě. Jako by ten nad námi byl jen neposedné, rozmařilé a nelehko uspokojitelné dítě. Jako by nikdy neměl dost. Neforemné barevné koule se rychle pohybují, aby unikly všudypřítomnému sněhu a chladu, který se za nimi tiše plíží.
Poslední hluboký nádech před spánkem, poslední letmá vzpomínka na teplo léta, poslední záblesk života a všechno kolem usíná a vzdává boj. Sněží. Vločky se sypou z nebe a cukrují kdysi barevnou krajinu. Zima, letmá vzpomínka na smrt a smutek – nic víc.