Má za tři

/3. 12. 2010/

Třída se pomalu plní lehce ovrásčenými a zchvácenými osobami. Mnozí z nich tápou v paměti, kam je jejich dítko usadilo, většinou pohoršeně a se slovy jako:
„Dyk sedim už vod první ve čtvrtý u vokna, ježišmarja... se Škupnajzlem... v tý lavici, co sou tam ty vobrázky takový...“
Rozpačití rodičové myslí chvíli na to, že sami byli ve škole svatí, následně velebí kouzlo selektivní paměti a ke konci tohoto cyklu je začne polévat studený pot, neboť jejich potomek není z nejklidnějších. Pan Gureš si hladí svou lysou lebku, což zažil – pasivně – naposledy před dvaapadesáti léty. Na to si ovšem vědomě nevzpomíná. Vedle pana Gureše, konečně naleznuvšího své místo, usedá poměrně élegantní dáma v tchoři. Dovoluji si toho tchoře ale vyhodit, vloudil se sem omylem. Paní se již nejmenuje Škupnajzlová.
„Dobrý večer, pane Gureš!“
„Dobrý večer, paní Škupnajzlová.“ Pozor, je poněkud rezervovaný, ale na rezervaci to prý ještě odborníci nevidí. To už má větší šanci ten tchoř.
Paní dělá, že skrývá úsměv.
„Já už se nejmenuju Škupnajzlová,“ odvětí a svůj projev doprovází gesty z příručky Jak působit jako žena II od Žakelíny Žermeneutové.
„Ó, vy jste se vdala?“
„Ne. Hádejte dál!“
„Tak jste rozvedená?“
„Ne!“
„Pronásleduje vás mafie a nechala jste si změnit identitu, bydliště a velikost poprsí?“
„Ne. Ovdověla jsem.“
„Ó. To mě mrzí.“
„Ale nemusí!“
„Je to slušnost.“
„Áh, a co kdybyste byl někdy neslušný?“
Pan Gureš již nemá, co by řekl. Vše zachraňuje deus ex machina, přicházející učitel.

„Tak Vás tady vítám. To se nám ochladilo, že? No ale teď už raději něco k vašim dětičkám. Rozmohl se nám tady takový nešvar…“ Řeč náhle přerušuje jeden z rodičů:
„Promiňte, já myslel, že jsme v „Kdo šetří, má za tři“, takže buď mluvte k věci a nebo rovnou řekněte, že Hovno hoří! To je jako zaplatit si jízdenku do Brna a jet do Ústí nad Labem!“ Pán ještě rozhořčeně huhlá cosi o tom, že se stížnostmi na neslušná slova se máme obracet na nějakého Petra Šabacha. Tak nevím. Možná to bude nějaký vzdálený Bachův příbuzný, takže už asi umřel.
„Takže tedy něco k vašim dětem. Mířil jsem k informacím o jejich poslední písemné práci. Holčičky měly samé jedničky a kluci samé pětky. Tedy až na Gureše. Ten měl trojku.“
Pan Gureš se hlásí. Tato skutečnost ho zdrtila. Tlak mu nebezpečně stoupl a těžce se mu dýchá. Suší si zpocené čelo kapesníkem. Učitel registruje zdviženou paži a jen tak mimoděk si vybavuje, že test se rozhodně netýkal dějin dvacátého století. Nad hlavou se mu rozpukne bublina a v ní se přehrává znovu událost dva dny stará…

„Pančeli, máte tu písemku?“
„No vidíte, málem bych na to zapomněl!“
„Tak nám ji rozdejte! Co jsme dostali? Já to chci vědět hned!“
Formánek je ze všech nejzvědavější a tak se natahuje do přední lavice a začíná ihned vyzvídat.
„Hej Gureš, jaks to napsal? Já věděl úplný kulový…“
„Tyjo Formánek, ty seš taky střevo. Já to měl celý dobře…“
„To na mě nezkoušej! Seš starej šprt, abys věděl!“
„Jo, a ty smrdíš!“
„Cože? Já že jako smrdim? Já že smrdim? Ti ukážu jak já smrdim…“
„No tak to chci vidět…“
„Ticho tam, Gureš s Formánkem! Gureš je zrovna výjimečný případ!“
„Sem ti to řikal!“ hodí Gureš po Formánkovi a vytáhne obočí za významného úsměvu. Sotva písemná práce přilne k povrchu lavice, Gureš omdlévá, vida velkou rudou číslici 3.
„Gureš! Nedělej zagorku a vstávej!“ huláká Formánek a propleskává Gureše. Učitel se nadzdvihne ze sedu, porozhlédne se po třídě a řekne:
„Seberte mi ty písemky. Nějaké dotazy?“
Formánek polévá Gureše vodou, což vede k prvnímu úspěchu.
„Formánek, co to na mě leješ, ty seš vůl!“
„Si trhni, sem ti zachránil život, esi vo tom nevíš!“
Gureš vstává a honem se hlásí.
„Pančeli, proč mám trojec? Dyk to mám dobře…“
„Vážně? A z čeho tak soudíš?“
„No… Škupnajzl to má celý blbě a já to mám jinak než von…“
„Třeba to máš taky špatně.“
„No ale…“
„Víš co, zkus nám kus té písemky přečíst.“
„Nojo… takže… za prvé: Kdo zvítězil v bitvě na Bílé hoře a jaké byly její důsledky? Hm… takže… vyhráli… h… no… to zrovna nemůžu přečíst… a na konci… nějká dvacet sedmička… no… takže za druhé… Co se stalo a kdo byly oběti druhé pražské defenestrace? Teda… Slovota…a H… to končí na c… myslim… a ta věta končí... V hnoji.“
Třída se nezřízeně směje.
„No tak to by stačilo. Přátelé, víte, že jsem si před pár dny koupil mikroskop?“
„A na co, pančeli, když učíte děják?“ Vyzvídá překvapivě opět Formánek.
„Můžete hádat…“
„Budete zkoumat živý organismy ve svým kafi?“
„Chcete najít lék na rýmu?“
„Chtěl jste vidět superstruny??“
„Tři různé odpovědi a všechny špatné…“
„Tak na co?“
„Gureši, napadá tě odpověď? Na co jsem si asi tak mohl koupit mikroskop?“
„To… to nevim, teda…“
„Tak to sorry. Promiň, Gureši. Jak se vyznáš ve rčeních?“
„No… únor bílý…“
„A co bys mi řekl třeba k šetření?“
„K šetření?“
„K šetření.“
„No… šetřim… šetří… pančeli, já nevim.“
„Ten mikroskop jsem si koupil na tvoji písemku. Šetříš totiž abnormálně místem. A kdo šetří… no?“
„Má za tři…“
„Výborně!“

Učitel se vrací do přítomnosti, konečně řádně registruje zdviženou ruku.
„Ano, pane Gureš?“
„Pane učiteli… proč má můj kluk trojku?“
„No… pane Gureš… holt – kdo šetří, má za tři.“
Pan G. je zvláštní člověk, ani nepočkal na vysvětlení, padl k zemi a –
Co tady zase dělá ten tchoř?! Kouše? Štípe? Omluvte mě – v přítomnosti tchořů se zásadně nezdržuji. Hezký večer!