Smolný den

Cítím se ztracená. Nevím, kde jsem. Plavu. Nemám zdání kam. Dolů? Nahoru? Vpřed? Mé tělo obklopuje studená slaná voda. Moře. Já jsem v moři! Potápím se. Oční víčka k sobě tisknu, co nejvíc to jen jde. Nemůžu dýchat.
Zmateně otevřu oči.
Byl to jen sen. Opakuju si stále dokola.
Chci znovu usnout, ale nedaří se mi. Ležím v posteli, tak dlouho než zazvoní budík.
Trvalo to tak dlouho.
Nevyspale se zvednu a jdu si udělat kafe do kuchyně. Dám vařit vodu a otevřu ledničku. Při zavírání si všimnu lístku na dveřích: Chemie. Sakra! Sakra! Sakra! Jak sem na to do háje mohla zapomenout?
O půl osmé zavírám dveře domu. Jsem asi pět metrů od autobusové stanice, když šlápnu na dlaždici a zpod ní vytryskne voda na moje kalhoty. „To snad ne!“ Kouknu na ně. Ten hnědý cákanec nevypadá, jak od vody. Pomyslím si a nakvašeně si to nakráčím k busu.
Nastoupím a vzadu vidím Lukáše. Kdy už konečně sebereš odvahu a něco mu napíšeš?
Byla jsem, tak zadumaná, že jsem vystoupila pozdější zastávku, čtvrt hodiny od školy!
Spěchala jsem. Za pět minut osm. Rozutíkala jsem se, ale to se mi nevyplatilo. Na čímsi mi to podklouzlo a já sebou řízla na kolena. Ne jen, že jsem je určitě měla odřená, ale taky jsem si roztrhla rifle.
Do školy sem to na osm stejně nestihla. Přišla jsem do hodiny češtiny. Omluvila se, sedla si na místo, když v tom: „Ty jsi vlastně nebyla ještě zkoušená. Tak pojď sem.“ Něco sem tam sesmolila – takže na čtyři.
O přestávce sem koukala na Lukášovo číslo. Už ani nevím, jak jsem ho získala.
Něco sem v rychlosti poklikala a ukázalo se „Kontakt smazán“. Nevěřícně jsem na to čučela, jak tele nový vrata. Ne to opravdu nebyl sen.

A nejhorší na tom bylo to, že to byl teprve začátek dne.