Pojď dál

Zaklepal jsem na dveře jejího pokoje. Neozývala se. Jenže já věděl, že tam je. Kde jinde by taky mohla bejt? Všimnul jsem si odřený barvy na rámech dveří. Zkouší to, napadlo mě. To je dobře.
,,Pojď dál.“
Vzal jsem za kliku a vešel do pokoje. Po strašně dlouhý době.
,,Ahoj. Jak se máš?“
,,Ale jo, ujde to.“ Otočila hlavu od okna a usmála se na mě. Pak zatočila jedním kolem a namířila to kolečkový křeslo proti mně. ,,A ty?“
,,Promiň, že jsem nepřišel dřív, ale....“
,,To je dobrý. Nech toho.“
,,Chtěl jsem jenom...“
,,Nech toho. A sedni si u nás,“ řekla mi s úsměvem.
Trošku se mi ulevilo. Znal jsem jí dost dlouho na to, abych věděl, že jí to jedno není. Ale teď, když se na mě usmála a vypadala celkem v pohodě, mě to uklidnilo.
,,Vaši říkali, jak to zvládáš.“
,,No jo, naši! Si představ, že dostaneme nějaký peníze na výtah! Táta už mě nebude muset nosit do patra. A prej, když to výde, tak bych časem mohla dostat i to auto pro postižený. Víš, jaký myslím?“
,,Jo. Jak na něj nepotřebuješ pedály a tak.“
,,Jo, to.“ Otočila se s křeslem zpátky k oknu. ,,Bylo mi smutno. Chyběl jsi mi.“
Nevěděl jsem, co říct. To, že jsme se neukázal tak dlouho mluvilo za všechno. Mám se jí omlouvat? Kdyby to bylo tak jednoduchý. Najednou mi zase bylo těžko. Někde pod hrdlem ve mně začla růst skála.
,,Víš,“ pokračovala a nepřestala se dívat z okna, ,,učím se všechno zvládat sama. Ty nejobyčejnější věci. Zase jedu od začátku. Čištění zubů, koupání se. Jen plíny mi musí máma pomáhat měnit. To ještě nezvládnu. Ale budu tady mít nad postelí takovej jeřábek a s tím zvládnu i to.“
,,Hm. Jseš dobrá.“
,,Ale každej den přemejšlím, co všecko mi ta nehoda vzala. A co nechala. Víš, co ze mě jako ještě zbylo. A co už je pryč. Navždycky pryč. Chápeš?“
,,No, až na to křeslo vypadáš úplně stejně.“
Popojela blíž k oknu. ,,Vím, že je mezi náma konec.“
,,No, ale...“
,,Šššššš,“ prudce se ke mě otočila. ,,Prosím tě, nic neříkej.“
Sklonil jsem hlavu.
,,Chtěla jsem tě ještě o něco poprosit. Ještě než odejdeš.“
,, O co?“
,,Pojď ke mně.“
Postavil jsem se a došel k ní. Stál jsem u ní a koukal, jak přede mnou sedí v kolečkovým křesle. Je tak bezmocná a křehká, napadlo mě. Až moc. Nevěděl bych si s tou křehkostí a bezmocností rady.
,,Já jen potřebuju zjistit,“ začla natahovat. Po tvářích jí začly týct slzy. ,,...potřebuju zjistit, kolik ve mně zbylo ženský.....“
,,Co? Jak to myslíš?“
Rozbrečela se a natáhla ke mně ruku. Chtěl jsem jí chytnout, ale ona se mi vyhnula a chytla mě za pásek.
,,Prosím tě, pomož mi.“
Chytnul jsem jí ruku a silou ji od sebe odtrhnul. ,,Proboha, nech toho. To přece nejde.“
,,Proč?“ Začla do mě mlátit pěstma. Křeslo se otáčelo z jedný strany na druhou. ,,Proč to nejde? Proč? Proč? Proč mi nechceše pomoct? Proč mi nechceš pomoct? Proč? PROČ! PROČ! PROČ! PROČ! Proč mi nechceš pomoct?“
....