SPOLEČNÁ ZEĎ

Včera rozbila sklínku své mamy a proto dnes chtěla odejít ven už před devátou ranní. A tak znechuceně shazovala ze sebe svojí oblíbenou zelenou deku. Bylo už osm, když spatřila, že na její mobilu bliká šipka, označující nepřečtenou sms nebo zmeškaný hovor. Byla to smska od její kamošky přes plot, který každé ráno přelézala, aby si ušetřila čas při cestě na autobus nebo aby ho vůbec stíhla. Dana jí psala: „Lucko, prosím příď ke mně.“ Lucka z toho nadšená nebyla. Jelikož už neměla kredit tak i tentokrát, ostatně jako vždy, šla za Danou. Když byla před jejími dveřmi, chystala se jí pořádně vynadat, protože není ničí poskok a nepotřebuje aby ji stálým prozváněním někdo vybíjel mobil. Byla naštvaná, už jí nebavilo chodit za Danou, ale tentokrát se k nadávkám nedostála. Dveře se otevřeli a Dana se své kamarádce vrhla kolem krku. Lucka sice za ni přišla, ale hned se chystala odjet do města. Ale když ji Dana pustila a ona uviděla její uplakaný obličej, řekla si, že pojede o něco později. Vysvlékla si kabát a začala poslouchat Danu, která vypadala ještě hůř než obvykle. Seděli v její tmavém pokojí, který nikdy nevětrala a do kterého jen málo kdy mohli zahlednout paprsky slunce. Její pokoj, kvůli stále zatáhnutým žaluziemi, připomínal jeskyni, a když se v něm povídalo o něčem smutném, nedalo se tam vydržet. Lucka ještě ke všemu měla alergii a ten pokoj jí strašně deprimoval, neměla ho ráda. Neměla ho ráda stejně tak jako Danu, ale občas to dokázala skrýt. Kamarádila s ni jen proto, že občas to byla její jediná možnost někam vyrazit. Viděli se jen o víkendu, ale i to jí bohatě stačilo.
Věta: „V pondělí jdu na pohřeb“, vytrhla Lucku z přemyšlení o jízdním řádu. „Na pohřeb? Ke komu?“, šokovaně se zeptala Dany. „Víš, jak jsem ti minulý týden říkala, že soused je v nemocnici a že o víkendu za ním jela máti? Tak už je po něm.“ V tom se její obličej zalil novými slzy. Lucka byla sice šokovaná, ale stále jí to netrhalo srdce. Několik pohřbu už zažila a celkem takové situace zvládala. Byla věřící a tak život brala jenom jako zkoušku. Věřila, že když někdo zemře bez bolestí, je to nejlepší, co člověka může potkat. Protož, když to byla dobrá osůbka, tak teprve po smrti začne žit pravý život. A proto by se jeho okolí nemělo nějakým pohřbem ničit.
„Byl pro mě víc jak soused. Měla jsem ho opravdu ráda“, pokračovala Dana. Lucka stále nechápala, proč její kamoška „přes plot“ tak vyvádí. Znala jí jako bezcitnou, sprostou a nevychovanou bytost a ještě nikdy jí neviděla brečet. Vůbec to na ni nesedělo. Věděla sice, že i Dana se občas trápí, ale že se bude trápit kvůli někomu jinému než je sama, to by jí ani nenapadlo. A jak tak seděla naproti Daně, začala ji strašně uvnitř litovat a malém jí též nesteklo pár slziček.
„V noci, jsem musela spát s našima v ložnici, protože jsem tu nedokázala zamhouřit ani jedno oko. Si ještě představ, že jeho být je vlastně hned za touhle zdi. Já tu vůbec nemůžu ani sedět. Aspoň, že dnes jdeme na tu zábavu a nebudu tu muset být. Matka s fotrem mi slibovali, že o velkých prázdninách přestěhujeme jejích ložnici s mým pokojem, abych byla dál od téhle strašné zdi. Sice i dále budu muset chodit kolem jeho dveří, ale aspoň snad dokážu spát.“ Jak tak poslouchala utrápené vyprávění Dany, připadala si čím dál sobečtější, ale vůbec jí to nevadilo. Stále přemýšlela o rozbité sklínce, o tom v kolik jí jede další autobus a o tom, kdy konečně vypadne z toho hnusného pokoje. Poprvé v životě litovala Danu a poprvé věřila její pocitům, ale nedokázala se odpoutat od svých starostí a vůbec nedokázala ani zkusit jí utěšit jako jiné opravdové kamarádky. Prostě se jí do toho nechtělo a tak jí jen navrhla, jestli s ní nechce jet do města. Dana souhlasila a tak už spolu vyrazili z toho tmavého pokoje na autobusovou zastávku. Ve městě se už obě cítili lépe, i když stále mluvili o smrti… Poté co prolezli pár obchodu s přípravky na vlasy, jeli do jiné dědiny, kde Lucka potkala svojí nejlepší kamarádku. Všechny tří se zrovna zastavili před výlohou se stříbrem a Lucka navrhla Daně, že jestli chce, tak jí za pár minut jede autobus domů. Ne že by se chtěla Dany zbavit, ale prostě věděla, že ta si chtěla před zábavou umyt hlavu a už stresovala, že má hlad. Ale Dana pocítila zřejmě konkurenci v jejích falšovaném přátelství a zuby nohy chtěla zůstat s nimi. Argumentovala to tím, že už ten autobus nestihne. Lucku to strašně rozčílilo, protože Dana opět začínala lhát a nedokázala říct na rovinu, že se ji prostě zrovna teď odjíždět nechce. Chvíli se hádali o tom v kolik to jede. Ale na konec všechny šli do obchodu udělat fotku na pas. Když Lucčina nejlepší kamarádka musela odcházet, šli spolu na autobus. Lucka už byla spokojena a Daně k tomu chybělo jen málo – čekala jen na to, kdy se její sokyně ztratí za rohem Národní banky. Lucka a Dana seděli v autobuse, povídali o nákupech a starosti pomalu se ztráceli. (až z nich zůstal jen prach) nebo (Když se vrátili do toho tmavého pokoje, Dana ji přesvědčovala, že ji smrt souseda bude trýznit po celý život, ale už na zábavě na svá slova zapomněla. Našla si kluka, se kterým prožívají rychlejší „novou dobu“. Klidně leží na posteli za zdi smrti a smutku, usmívají se a žaluzie jsou pryč.)