Bylo to o prázdninách

Bylo léto, slunce příjemně hřálo, moje maminka běhala po dvorku a pořád něco hrabala. Pozoruji vše kolem, moji bratříčci a sestřičky okolo mě pendlovali a dělali randál. Nejraději bych odsud uteklo, říkalo jsem si. Jsem malé žluté kuřátko, myslím si, že celkem roztomilé. Vlastně úplně stejné jako moji sourozenci.
I když jsem se asi nějak lišilo od ostatních, tak se mi tu stejně líbilo, pořád jsem se jen válelo a hopsalo po dvoře, občas něco sezoblo a šlo spát. Byla to pohoda. Každý den – ano každý den pořád to samé. Po nějaké době mě ten stereotyp už unavoval. Sice jsem tu mělo všechno, ale já toužilo po dobrodružství a svobodě. Prostě jsem s tím muselo něco dělat. Jedno ráno jsem se vzbudilo a jen tak vykukujíc z hnízda sondovalo situaci. Všichni ještě spali a já se tak mohlo vykrást ze smradlavého kurníku, kde nám vládla jedna nafoukaná slepice. Vždyť ono na ní taky dojde, říkalo jsem si. Skok a hop a už si to štráduju pryč. Už jsem bylo venku, ještě není úplně světlo a zatím je všude klid. No to je úžasné, pomyslelo jsem si, konečně mám otevřený celý svět. Uběhla jen chvilka a už jsem mělo kurník za zády. Motalo jsem se ve vysoké trávě a po pařátech mi běhala různá havěť, vůbec se mi to nelíbilo. Cestou jsem spadlo do kaluže, bylo jsem celé od bláta a páchlo jsem. Nevědělo jsem si rady a žaludek už se mi kroutil hlady. Netušilo jsem kam jdu, začínalo jsem být zoufalé. Už se mi klíží zrak, jaký mám hlad. Zkusilo jsem hrabat, jako to dělala vždycky máma. Tedy hrabalo jsem a hrabalo. „Tohle nikam nevede!“ Zvolalo jsem a svalilo se únavou na zem. Jak tak ležím, spatřilo jsem někoho, jak se ovšem velmi nenápadně schovává za stébly trávy opodál. Snad mě pozoruje a směje se mi, třeba se chce kamarádit, nebo mě chce sežrat, nedej bože, aby to byla nějaká příšerná ohava a chtěla mě zamordovat. Rychle vyskočím. Ach, jak se bojím! Dám se na útěk. Slyším šustot nohou mihotajících se mezi stébly trávy. „Pane bože, pane bože!“ Ječím na celé kolo, „Běží to za mnou!“ Bojím se. Už nemůžu. Mám hlad. „Au!“ Narazilo jsem do tlustého stonku nějaké rostliny. Choulím se na zemi. Chtělo jsem umřít, hladové, smradlavé a zablácené. Zakrývajíc si oči mými kraťoučkými křidélky jsem si opakovalo pořád dokola „Ať mě ta příšera nechá být!“ Chvíli jsem nehnutě leželo a poslouchalo. Bylo ticho. Byly slyšet jen třepotající se lístky květin ve větru, který si s nimi pohrával. Najednou se ozvalo: „Pííí.“ Nedůvěřivě jsem si pomalu odkrývalo oči. Nejprve jsem vidělo ošklivé pařáty, zrovna takové, jako mám já. Koukalo jsem dále – velká žlutá koule, která kroutila hlavou a hleděla na mě. Celá byla pokrytá žlutým, co žlutým, zlatým peřím, které se chvělo ve větru. S velikým zájmem si mě prohlížela. Co teď? Mám-li uprchnout, či zůstat. Něco mi říká, že bych se už mohlo zvednout. Tedy opatrně jsem se zvedalo a ta žluto-zlatá mi pomáhala. Konečně stojím. Koukám na ní. To jsou ale oči! Ihned jsem se zamilovalo. Nastala ta trapná chvíle ticha, a pak obvykle říkám něco trapného. Nebylo jsem schopno vyloudit jediné slovo. Muselo jsem se pořád dívat do těch očí – až na dno její duše. Plácalo jsem jí křidélkem po jejím křidélku a ona nic nenamítala. Bylo to úžasné. Poprvé v životě jsem se cítilo, že tu nejsem zbytečně. Šli jsme spolu řádky mezi polámanou trávou, nic neříkajíc, bok po boku, kdo ví kam.
A tak skončil můj prázdninový výlet. Byli jsme si souzeni. Uvědomilo jsem si, že i když jsem bylo hladové, špinavé a vyděšené, tak jí to neodradilo. Teď jsem rádo, že jsem uteklo z kurníku. Potkalo jsem tohle úžasné stvoření. Přežilo jsem hlad a žízeň. Utíkalo jsem a bálo se. Tohle bych nikdy hopsajíc doma na dvoře nezažilo. Teď už vím, že život není jen o rebelství a svobodě. Je taky o těch, kteří při vás stojí, i když ostatní odcházejí. O těch, kteří vás milují, a vy se pro ně dokážete rozdat. I když jsem udělalo v životě nějaké špatné rozhodnutí, udělalo bych to tak znovu. Nelituji ničeho, co jsem ve svém životě pokazilo. Jsem šťastné.