Jednoho letního dne.

Víte, když vyjdete z domu a je vám tak nějak nijak, tak si pustíte do uší nějakou dobrou hudbu a přemýšlíte, kam to vlastně jdete, proč tam jdete a potom v hlavě promítáte milion různých starostí. Nic se vám nechce a stále myslíte na jednoho člověka, na kterého byste ale myslet neměli. Zařizujete kupu věcí, vzpomínáte na tu jedinou reklamu, která se vám líbí, a jdete dál...

Když jste u pokladny jedné velké samoobsluhy, tak promýšlíte argumenty, které řeknete ochrance, jelikož ta by vás mohla chytit, protože u sebe nemáte účtenku z jiného obchodu. A co taky jiného dělat, když před vchodem do té samoobsluhy nestál žádný "nalepovač štítků, že je to VÁŽNĚ z jiné prodejny!". Pak si uvědomíte, že vaše myšlenky jsou absurdní, zaplatíte slečně pokladní, která by o sebe měla více dbát, a zabýváte se filozofií lidstva pomalu ploužícího se pryč ze supermarketu.

Na pár minut se zastavíte u prodejny s CD a DVD, kde zbytečně hledáte svůj momentálně oblíbený film, o kterém si každý myslí, že je pro děti, ale není, a který byste si stejně v nejbližší době nekoupili, jelikož právě spoříte na mnohem důležitější věc.

Pak se otupěle vezete čtvrt hodiny v metru, zbystříte jen na Lužinách, kde ale stejně nikdo nikdy není. Vezete se v MHD dalších deset minut a potom vycházíte ven a divíte se, proč mají všichni deštníky. Asi to bude tím, že prší! Jenomže vy jste předtím déšť neviděli, protože jste skoro slepí - máte 2,5 dioptrie na každém oku, a tak jste překvapeni, že vaše lehká bunda začíná pomalu moknout. Chvíli nevíte, jestli se vám to líbí nebo ne, ale když v dáli spatříte slunce, jak hezky ozařuje padající kapky deště, tak usoudíte, že se vám to líbí až moc a chce se vám strašně smát.

Tak kráčíte po betonu, usmíváte se jako blázen a do uší vám hrají kytarovky. Ještě větší euforii vám přinese výrazná duha, která se objeví na temném nebi, a vy jste si jistí, že vykvetlé máky na poli nedaleko od vašeho domu byly schválně zasazené pro vás.

Jdete po bažinaté pěšince, kde po vás pokukuje zvídavý pes, a přestává pršet... Hodně uvažujete o nabídce zpěváka ve sluchátkách, zda si nechcete pustit starý gramofon a proležet v posteli celou neděli. No jo, jenže neděle je skoro až za týden, a tak tu lákavou myšlenku zavrhnete.

Stále víc se přibližujete k domovu, přemýšlíte, proč je život tak nespravedlivý a proč jedna z nejmilovanějších osob musí odjet na tak dlouhou dobu, a jak pro ni vyrobíte panenku.

Pak vás vítá ospalé zvíře, které zulíbáte do té míry, že otráveně zaleze zpět do svého pelechu.

A vy se nesvlíkaje řítíte pro tužku a papír, abyste mohli napsat tenhle nesmysl.