POSLEDNÍ DEN

Tma jak v pytli. Místo řinčení budíku, napíchnutá žebry na hroty nožů vylézám z pelechu a po čtyřech plížící na koberci sunu se ke dveřím. Za sebou zanechávajíc nelidský zvuk připomínající směs funění, vrčení a řevu několika zuřivých šelem.
Ze schodů lezu pozpátku po břiše – povedlo se - o poslední se opírám a 10 minut vstávám. Jak zrezivělé perpetum mobile pomalu stavím na kafe. Usedám na terasu skroucená artritidou bafám cigáro, tupě civíc do černého prázdna. Tělo je zhuntovaný, ale mozek pracuje bohužel na výbornou. Nemysli a jdi opakuju si stále do kola. Držet hubu, držet krok a hlavně n e m y s l e t !! Celý život si tohle krédo snažím zadřít za nehet a nedaří se.
Svítá. Sluneční svit oslepuje oteklé oči napajcované maskárem. Už daleko před zastávkou 3 důchodové grácie vesele švitoříc přehluší vřeštící ptáky kolem. Mě nezbývá než křečovitý úsměv na „Dobré ráno“ 3 páry očí se zvídavě zapíchly a užuž se chýlí ke komunikaci vtom - hurá autobus přijíždí. Hodím kapucu, MP3ku, usedám za řidiče a pomalu usínám s Landovým Protest songem. Na Smícháči vylézám poslední s Rammsteiny na uchu a v hlavě jen nemysli a drž krok.

Luxusní modravá budova se z dálky šklebí „Pojď do mého chřtánu, ať se nasytím, snídaně je dnes bohatá“.
Jeden po druhém v zástupu skládá daň elektro píchačkou a šourá se do své cely.
Klika od kanclu na mě vycení 8 let špinavé zuby a já vstupuji do temné kopky nasáklé kopřivovým lektvarem a tykvovým kompotem. Zalknutá sedám k rozdělané práci. Za zády civí temná postava, která mě těch děsných let provází jako karikatura šedivé kancelářské loajální krysy píšící týdně pamflety pro vedení, o hlasitém šustění papíry, o rachotu hudby z pevně naražených sluchátek a hlasitém tlukotu do kláves, kteréžto jí znemožňuje v odpovědné práci – opisování názvu obcí do bankovních výpisů. Před sebou monitor zastrčený v krabici od banánů – aby se oči nekazily, světla vždy zhasnuta, neboť pod zářivkou padají vlasy, na stěně obří nástěnka schovaná pod nánosem šílených epitet typu nalevo zmáčknu F1 a tím otevřu …pravým tlačítkem na myši kliknu na …šipku nastavím v ….
Z počátku tykání, pak vykání a pozvolna žaludek nesnášel ani zdvořilý pozdrav.
No, člověk si zvykne asi na všechno.
Cvakla klika: „Dnes slaví Růženka sedmdesátiny, nezapomeňte děvčata“ – zamrazila mě představa odpoledního klábosení o úžasných TV seriálech - kdo s kým a proti komu …Co měla Vondráčková na sobě v zábavné show a výměna několika receptů pro manželovu večeři či moučník. Poté následuje debata ve smyslu důležitosti, nenahraditelnosti a z toho vyplývající nutnosti další roky přesluhovat. Zakončeno shlédnutím fotek obézních těl z dovolené na pláži a součtem nekonečných úspěchů svého potomstva.
Místo oběda jsem se osvěžila s kamarády na cigárku v parku. Ano, čtete dobře jsou tam i kámoši, ale ty jsi člověk vyhledává sám, ke kolegům bohužel přijde. Po návratu jsem jako pokaždé nahazovala svůj PC, neboť je karcinogenní a roztodivnou kolegyni tím ohrožuje.
No, přístroj si asi na všechno nezvykne.
V tom zvoní telefon – Dostavte se, prosím, okamžitě k řediteli.
Před zasedačkou stojí fronta schlíplých kamarádů. Usedáme ke kulatému stolu, ruce složené v klínu a v očích vo co GO ?
Vážení kolegové, s politováním Vám oznamuji, že ekonomická situace si vyžaduje propustit 2% zaměstnanců. V personálním auditu jste uspěli na nejvyšší úrovni jak v IQ testech, tak v motivačních, proto považujte tento výběr za humánní, neboť jste elitou, která nebude mít problém s uplatněním na trhu práce. Tady to podepište, tady je půlroční odstupné a zítra již nechoďte.
Mlčky jsme se zvedli sbalili hrnek a pantofle a každý z nás, jeden zadušený vztekem, druhý v depresi a jiní s pochybností o svém diplomu – jaký vlastně má ten cár papíru hodnotu, tiše hodili vrátnýmu píchačku a řekli si Sbohem.
Odcházím s neochvějnou lehkostí bytí, nahodím kapucu, Rammsteiny do ucha a s úlevou sedmnáctiletého teenagera vyrážím ….
Dnes kašlu na rodinu a jdu pařit !!