Anděl smrti - 1.kapitola - Nabídka

Byl to večer jako každý jiný. Se zájmem jsem zapisovala objednávky lidí v restauraci a užívala si super práci v přítomnosti svojí nejlepší kamarádky Michell. Je to suprová holka. Sice trochu praštěná, ale mám ji ráda. No a pak je tu Dean, její kluk. Jsou nerozlučná dvojka. Ale to je teď vedlejší.
Tuhle práci servírky jsem milovala. Nemusela jsem totiž trčet doma, byla jsem mezi lidmi a taky jsem si vydělala nějakou tu korunu.
Zrovna jsem zapisovala objednávku jedné starší paní, když v tom se můj pohled zastavil na tom nejkrásnějším a nejbáječnějším stvoření na světě. Luke se zastavil u baru a kochal se pohledem na svou novou klientelu. Měl krátké tmavé vlasy a vážně krásnou sexy postavu. Přes těšné světlé tričko, které měl na sobě a které jsem já jen tak mimochodem zbožňovala, byly nádherně vidět jeho vypracované svaly. Možná jsem byla šílená, ale nemohla jsem si pomoct. Byla to skoro závislost.
Ačkoliv byl Luke můj šéf, nic to neměnilo na skutečnosti, že byl k sežrání. Za tu dobu co tu pracuju si určitě musel všimnout, že po něm pokukuju.
Když jsem se tak blaženě rozplývala nad tím božským stvořením, podíval se na mě. Kruci! Srdce se mi zastavilo a pak se rozběhlo dvojnásobnou rychlostí. Zasekla jsem se v půli pohybu a ta starší paní se na mě dívala jako kdybych byla mimo. A já kutečně byla! Hleděla jsem mu do očí přes celou restauraci a vůbec jsem nepřemýšlela nad tím jak asi vypadám. Jako pitomec. Proč zrovna já musím mít tak sexy šéfa...
Po chvíli se na mě usmál a já měla co dělat aby se mi nepodlomila kolena. Sakra! Co nejrychleji jsem se vzpamatovala a znovu se vrátila k práci snažila jsem se předstírat že se nic nestalo. Rychle jsem dopsala objednávku a jako blesk se přemístila na druhou stranu místnosti. Pro jistotu.
Za chvíli se otevřely dveře a dovnitř vletěl studený vítr. Bylo už něco po půl desáté a já únavou div neusínala. Přesto sem ale dokonale postřehla muže v tmavém plšti a klobouku, který stál mezi dveřmi. Byl tak tajemný a přitáhl pozornost každého v restauraci. Usadil se k volnému stolku u okna a seděl. Pět minut, čtvrt hodiny, půl hodiny, hodinu. Stále seděl a čekal. Nevěděla jsem na koho nebo proč. Byl jen... divný.
Za tu dobu co tu pracuju jsem nikoho takového nepotkala. Objednal si jen jednu sklenici vody, ze které se ani nenapil. Nevadilo mi, že když už navštívil náš super-podnik, nic si neobjednal - ačkoliv podle toho, jak vypadal musel mít v kapse velkej balík. Vadilo mi, že celou tu dobu, na mě zíral. Ani se nepohnul, nepromluvil, jen zíral. Znervozňovalo mě to. Ruce se mi klepaly a v hlavě jsem měla totálně vygumováno. Ale nezbývalo mi nic jiného, než tu nadcházející hodinku v práci ještě nějak vydržet a pak hurá domů!
"Mějte se! Dobrou!" zavolala jsem ještě na všechny, když jsem odcházela. Po dnešku jsem byla maximálně unavená. Luke už asi nejspíš zapomněl na ten náš přechozí incident. Aspoň myslím.
"Bože!" zaklela jsem, když jsem náhle zakopla o někoho, kdo se venku postavil za dveře tak dokonale, že mi málem přivodil infarkt. No to snad ne! Byl to ten chlap z restaurace. Ale odešel už tak před hodinou. Je to blázen, jestli tu čekal na mě.
Začala jsem se sbírat ze země.
"No bezva" začala jsem ze sebe oprašovat všechnu tu špínu, kterou sem na zemi sebrala. No, aspoň nebudeme muset zametat. Nečekala jsem, že by se omluvil nebo tak něco. Prostě jsem se otočila a šla svou cestou, domů. Byla už tma, ale mě to nevadilo. Ráda jsem v noci chodila sama. Člověk může přemýšlet.
"Mám problém" řekl jen tak mimochodem hlubokým hlasem. Skoro to znělo, jako by ho nenapadlo nic jiného.
Zastavila jsem. Zkontrolovala jsem, jestli se mi to náhodou nezdálo. Nezdálo. Opravdu promluvil. No hurá!
"A co já s tím?" odsekla jsem. Neměla jsem v úmyslu vybavovat se s lidmy jako on. Bůh ví co je zač. Že by mafián z 30. let?
"Potřebuju někoho, kdo by stál o práci. O dobrou práci."
Otočila jsem se.
"O co jde?" Ne, že by se mi moje současná práce nelíbila, jen jsem chtěla znát všechny svoje možnosti. Vím, nebylo nejlepší důvěřovat někomu, koho jsem jen tak potkala na ulici, ale byla jsem na to zvyklá. Koneckonců každý den jsem se v restauraci bavím s lidmy, které jsem v životě neviděla.
"Je to stejná práce. Akorát je v tom víc peněz. Méně dřiny. Lepší prostředí. Máš více možností a kontaktů."
"To se mi nějak nezdá. Taková práce snad ani neexistuje." Oporovala jsem mu. Ačkoliv mi to bylo divné, představa lépe placené práce u které se nenadřu byla tak úžasná, že jsem zapomněla na to jak to v tomhle světě chodí.
"U nás ano." Mluvil tak stručně a jednoduše, že jsem začala přemýšlet nad tím, jestli není robot.
"U nás?" Nerozumněla jsem mu. Copak mi chce darovat práci v říši fantazie?
"Můj pán je velice vlivný a hodný člověk. Vede mnoho podniků. Je to velice, ale velice vážený člověk."
"No já nevím. Musím se rozmyslet." Váhala jsem.
"Přijdu si pro odpověď."
"No...ale já-"
"Zítra." zdůraznil. Už sem neprotestovala. Nemělo by to cenu. Od té chvíle mi to leželo v hlavě a ještě večer, když jsem šla spát jsem přemýšlela, jestli jsem si to celé nevymyslela. Nevymyslela. Stalo se to. Zítra si Pan-neznámý přije pro odpověď a já nevím, co mu řeknu. Na jednu stranu mě lákala nová přílžitost někde jinde, ale taky jsem se bála. Věděla jsem totiž, jak to dopadá ve filmech. Mladá holka vezme příležitost na práci modelky a pak z ní je štětka. Ale to já nikdy nebudu. A taky, tohle přece nebude práce v bordelu, ale v seriozním podniku - restauraci. Doufám...
"Ne. Ne. Ne. A zase jenom ne!" Odporovala mi Michelle druhý den v nákupním centru - kam sem ji ztěží vytáhla - když jsem jí řekla o své nové pracovní příležitosti.
"Proč ne?" Ptala jsem se jí už po milionté se snahou zjistit důvod toho, proč mi nepřeje štěstí.
"Protože..." váhala, "prostě proto." odsekla najednou a začala se znovu hrabat oblečením. Ačkoliv jsem si to nechtěla připustit a nikdy mě nenapadlo, že to řeknu, musela jsem.
"Ty... ty na mě žárlíš!" vypadlo ze mě nakonec.
"To určitě. Myslíš jako, že toužím po tom, abych někde dělala prostitutku?"
"Já nejdu do striptýz-baru dělat sexy servírku. Je to normální slušnej podnik. Proč prostě nepřiznáš, že tě štve, že mě to nabídl a tobě ne?"
"Neštve mě to! Neměla bych o to zájem, ani kdyby mi snesli modrý z nebe."
"Nekecej. znám tě. Vzala bys to. Jen je prostě pro tebe těžký přiznat si, že je někdo v něčem lepší než ty! Tak je to." Sdělila jsem jí nakonec.
"Ježiši ne!"
"Ale jo. Přiznej si to už sakra! Vždycky si na mě žárlila. Byla jsem lepší než ty. A víš co? Vezmu tu práci. Zůstaň si tady v tomhle zapadákově jak dlouho chceš." Sbalila jsem se a šla pryč.
"Jenom tu práci vem! Přijdu se na tebe potom podívat! Do bordelu!" zakřičela za mnou ještě. "Nenávidím tě!" dodala ještě.
Se slzami v očích jsem běžela domů. Tam jsem si sbalila všechny věci a pak už jsem jenom seděla a čekala, než budu muset jít zase do práce. Snad tam přijde. Představa, že bych Chell musela vidět víc než deset minut, byla... strašná.
Měla jsem to víc než snadné, protože doma nikdo nebyl. Ani má starší sestra, ani naše teta. Nejspíš jsou ještě na školním představení. Ale co, nechám jim tu vzkaz a navštívím je až budu v balíku.
Před restaurací jsem nemusela čekat dlouho. Přišel. Jak slíbil.
"Rozhodnutá?"
"Ano."
"Takže?"
"Beru to."