Hadrová panenka - 2.část

Stěží jsem otevřela oči. Ležela jsem na břiše a na zádech měla něco studeného. Co se stalo? Zamžourala jsem kolem sebe a… no to snad ne! Kde to jsem? Nepoznávala jsem to tu. Vůbec. Kromě velké postele, na které jsem ležela, mohutné skříně a televize tu nebylo nic. Přemýšlela jsem, jestli to všechno byl jen sen, ale když jsem si opatrně položila ruku na krvavá záda, musela jsem uznat, že nebyl. Krev prosákla přes tričko a peřina jí nadšeně vcucla. Rány, které mi Mark způsobil, bolely tím víc, čím rychleji jsem se pokoušela vstát. Po chvíli jsem to vzdala a opatrně si lehla zpátky. Srdce mi tlouklo neuvěřitelně rychle, jako kdyby se něco mělo stát a ono se snažilo mi vyskočit z hrudi ve snaze zachránit se. Vůbec jsem to nechápala. Probudila jsem se v úplně cizím domě, na cizí posteli a rány na zádech mi způsobovali bolest, která mi vystřelovala až do hlavy. Odrážela se v ní jako tenisák. Začalo mi hučet v uších a před očima jsem měla mžitky. Skoro jsem neviděla. Na nočním stolku stála sklenice vody. Bezhlavě jsem se pro ni natáhla, ale najednou se mi zatmělo před očima, sáhla jsem vedle, zavadila o sklenici a ta spadla na zem. Roztříštila se na kousky a voda se vylila. Netrvalo dlouho, rozletěly se dveře a dovnitř vpadl… no to snad ne! Co on tady chce? „Co si o sobě vůbec myslíš?! Tady nejsi doma!“ zařval Mark, zatímco šel k posteli. Rychle jsem se přikrčila k rámu postele a peřinu si natáhla až ke krku. Bolestné vyjeknutí, které se ozvalo z mých úst po tom, co jsem se zády otřela o kovový rám postele, slyšel Mark moc dobře a hned se otočil. Naštvaně kopl do kousku skla. Instinktivně jsem ucukla a když viděl, že z něj mám strach, šťastně si povzdechl: „Bojíš se mě. To se mi líbí. Možná, že jsi konečně pochopila, co pro tebe znamenám“ Posadil se na ke mně na postel. Pohladil mě po tváři a když jsem od obrátila hlavu, naštval se. Chytil mě za vlasy a s trhnutím mi zvrátil hlavu dozadu. Nevěnoval pozornost slzám, které mi tekly z očí, ignoroval bolest, kterou mi způsobil. Pevně a s neuvěřitelnou silou chytil můj obličej do dlaní a donutil mě podívat se mu do očí. Když naprosto nečekaně a s neuvěřitelnou silou přitiskl svoje rty na moje, odstrčila jsem ho. Nevzdal se. Když mě chtěl znovu surově políbit, plivla jsem mu do obličeje. „Co si o sobě vůbec myslíš?!“ zařval a jediným pohybem mě shodil na zem. Hlavou jsem dopadla na studenou zem. Klekl si vedle mě, chytil moje ruce a dal mi je za hlavu. Věděla jsem, o co mu jde. Bylo to strašné. Napřed jsem plakala, potom křičela, a celou dobu sebou házela, abych alespoň o kousek uhnula bolesti, která mě spalovala jako oheň a postupně prošla každou částí mého těla a zanechávala za sebou jenom kusy spáleného masa. Zmítala se mnou bolest a měla jsem pocit, že mi z očí netečou slzy, ale krev. Po pár minutách už nebylo na mém těle jediné místo, které bych cítila. Byla jsem jako ochrnutá. Moje tělo naprosto znehybnělo a moje mysl ochabovala, jako by se snažila uchránit mě před tím utrpením. Vědomí jsem ale neztratila. Musela jsem si prožít tu hrůzu celou. Až do konce. Když Mark skončil, kopl do mě jako do nějakého zvířete a spokojeně odešel. Nechal mě ležet na zemi ve své vlastní krvi. Výraz, který jsem uviděla v jeho tváři než odešel mi naznačoval, že tohle je jenom začátek…