Rybí...Co?

Sotva si děti napsaly úlohy, nestačily si ještě ani učebnice sklidit a už vše po domě lítalo. Nejdřív děti, potom spousta různých věcí a nakonec já. Ono vzládnout jejich hyperaktivitu taky není žádná legrace. Marně jim říkate tohle nesmíš, to se nedělá, nebo takhle se chovat nemůžeš, prostě to neberou, a musí si vše vyzkoušet na vlastní kůži. Syn každý roh nebo futra navštíví. Kolik měl modřin bych nikdy nespočítala. Sotva se mu jedna ztratila další se už pěkně vybarvovala. Kolikrát jsem měla obavy, že nás navštíví paní ze sociálky, jestli je třeba netýráme. Dlouho a těžko bych vysvětlovala , že je to zřejmě obráceně. Někdy si říkám, že snad trpím syndromem týraného rodiče.
Zrovna nedávno mi syn přinesl rádio
"Mami, ono nehraje" podívala jsem se na rádio a vypínač fuč.
" Ty jsi ho zase urval" jukla jsem se na kluka "a kde jsi ho dal?"
Syn jen krčil nešťastně rameny a šli jsme ho hledat. Prošmejdili skoro půlku pokoje a vypínač nikde.
Hledali jsme dál, a já při tom synovi domlouvala
" Víš, že se to nedělá, když něco rozbiješ, už to mít nebudeš, proč..."
"Mamííí" zakřičela dcera, která přišla ze školy
"Víš co jsem dnes viděla v potoce?"
"To nevím, když jsem tam nebyla" odpověděla jsem jí
"Představ si, že tam plavala rybí varlata" říkala s úžasem v očích
V té chvíli bylo po domlouvání a po hledání.
A vypínač se nakonec taky našel, syn ho měl v kapse.

"