Kdo se bojí, nesmí do lesa

„Ještě whisky?“ Slyším a začnu se soustředit na něco víc než je zadek té hezké slečny vedle u stolu. Objednávám si tedy whisky a to rovnou dvě. Přicházím k ní a po delší chvilce je už mou jedinou starostí volný pokoj v tom motelu naproti. Ráno si protírám oči a prohlížím si mou včerejší oběť. Je hezká. Dokonce hezčí než ta, kterou jsem měl včera. Povídáme si o jejím zcela nezajímavém životě, jsem nucen prohlídnout si fotky dětí a psa. Není to ale zas tak hrozné. Možná, že si jí nechám i do dalšího víkendu.
Nechal. Probouzím se a začíná opět ten samý kolotoč řečí a vtípků. Připadá mi to, jako bych každý víkend zažíval deja vu, snad jen s jinými tvářemi a někdy se mění i prostředí kolem. Jakmile ze sprchy slyším, že dětem chybí táta a jí zase přítel, než si má milá protře oči jsem pryč.
Procházím se ulicí, která dnes vypadá jako ty staré a zašedlé filmy. Poprchává a celé to působí trochu dojemně. Je mi jich líto, už jsem to udělal tolika ženám bez ohledu na to, jak je to bolelo a jak moc se snažily. Vážný vztah mě prostě děsí a manželství snad ani neumím vyslovit.
Každá z nich si myslí, že je nenahraditelná, ale každá z nich má také pocit, že může nahradit tu druhou. Postrádá to smysl.
Přichází další víkend a já raději měním bar. Opět slavím úspěch. Slavím jej už tak často, že by mě spíše překvapilo, kdybych si žádnou nesehnal. Přátelé mě začali přezdívat Kennedy a připadalo jim to vtipné.
Možná vám přijde zvláštní, že vynechávám pracovní týdny, ale vážně není oč stát. Sedím v kanceláři a hledím do monitoru. Ano, většinou na úplně jiné stránky než bych měl a v hlavě se mi přehrávají víkendy. Matce jsem řekl, že mám o víkendech hodně práce a proto není čas najít si přítelkyni a založit rodinu. Zbláznila by se kdyby věděla jaký život ve skutečnosti žiju a že rodinu jsem nikdy neplánoval.
Je pátek a já se cítím poněkud divně, tam uvnitř mě se něco děje a není mi dobře. Po několika letech dnes zůstávám doma a to mě znepokojuje ještě víc. Ležím, dívám se do stropu a říkám si, že tady něco nehraje. Po chvilce se ale uklidním knížkou a pokojně se začtu, když mi najednou zazvoní telefon. Bez emocí a v přesvědčení, že si někdo všiml mé nebývalé absence zvednu telefon. Ozve se ženský hlas. Pláče. Konečně se jí podaří sdělit mi o co jde a mě se zatmí před očima. Lapám po dechu a srdce mi tluče tak silně jakoby mi chtělo vyskočit s těla ven. Potím se a jediné na co se zmůžu je třísknout se sluchátkem. Pořád mi to zní v hlavě a nechce to ven. Je to jako parazit. „Čekáme spolu dítě.“
Od toho telefonátu uběhlo již pár měsíců, ale já dál žiju v přesvědčení, že to všechno byl jen špatný sen a za žádnou cenu nezvedám věčně zvonící telefon. Problém je ale v tom, že se mi věčně zdají sny o dětech. Natahují ke mně ručičky a prosí mě, abych si je vzal do náručí a nebo mi naopak vyčítají, že se k nim nehlásím. Už takhle nemůžu dál a tak se odvážím a zvednu telefon. Že já to vůbec dělal! Dvojčata!
V obchodě vybírám kytice růží a pár hraček a už jedu směr porodnice. Přicházím a mám takový strach, že nevím jestli mě dřív zradí rozklepané nohy a nebo srdce. Když dojdu do pokoje, vidím jednu z mých milenek jak svírá v náručí dvě malé holčičky. Krásné holčičky. Obě je pohladím po tváři a vím, že i když mě můj osud zavedl přesně tam kde jsem vůbec nechtěl, budu ty dva malé človíčky zbožňovat. Holt kdo se bojí, nesmí do lesa. A já v něm byl každý víkend. Teď ale, když běhám po trávě s dvěma dcerami a hrajeme si, cítím se konečně šťastný.