Ztracená a ztracená ještě víc

„Zavolám ti,“ křikl s posledním pohledem na vzdalující se ladnou siluetu. Klidně by si jí vzal znovu, hned tady a teď, přede všemi. Bože, byla tak sexy. Jen se otočila, pohodila přitom vlasy dokonale nacvičeným způsobem a usmála se. Šel do kolen. Slastně přimhouřila kočičí oči. Dokonalá ďáblice.

***

„Zavolám ti,“ uslyšela za sebou a horko těžko překonala zadržovaný smích. Snad kdybys měl, chlapče, správný číslo. Ještě se na něj otočila, usmála se a zmizela. Už nedává ani pravé jméno, facebook je svině a ona neměla nejmenší chuť vyrážet si s jejími „čísly“ znovu a ani je odkopávat. Chtěla se jen pobavit, na chvíli zaplnit tu prázdnotu, co tu zbyla po Něm. Fungovalo to, bylo jí skvěle.

*** Před půl rokem***

„… Ale mohli bychom zůstat kamarádi, ne?“ Zastavil se pro mě čas. Vždycky jsem si říkala, že jestli mi tohle někdy řekne, budu silná a hrdá, jako vždycky. Co jsem si bože myslela? Že se seberu. Že nebudu brečet. Ani křičet. Nekřičela jsem. Ale jak má člověk zastavit slzy? Tekly a já jsem to ani nevěděla, dokud mi on jednu nesetřel. Každý jeho dotek pálil jako oheň. Ucukla jsem a rychle se alespoň naoko usmála. Pak jsem se usmívala už jenom naoko pořád.
„Myslím, že ano. Promiň, za ty slzy, nechápu, co to se mnou je, já přece nebrečím,“ vyrazila jsem ze sebe a on se jen omluvně usmál. Dal mi polibek na čelo. Mimoděk jsem se dotkla toho místa rukou, pálilo jako čert.
„Budu muset jít, zvládáš?“
„Klidně běž,“ zašeptala jsem. Počkala jsem, až odejde z hřiště a spadla na zem. Ani jsem nevzlykala, prostě mi jen tekly slzy proudem. Neměla jsem sílu vstát. Neměla jsem sílu sedět. Neměla jsem sílu na nic. Nechápu proč! Proč? Tahle otázka mi vypalovala díru do hlavy a já nemohla najít odpověď. Možná jsem ji ani najít nechtěla.
Spolu s hvizdem píšťalky jsem si uvědomila, že okolo mě je svět. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale třídy už odcházely a já musela čelit soucitným pohledům mých spolužáků. Také těm zmateným. Pomalu jsem se zvedla a apaticky vyrazila pryč. Slzy téct nepřestaly. Ještě dlouho ne.

„Slyšelas to? Martin včera nechal Lucku! Sesypala se, věřila bys tomu? Zrovna ona?! Prý seděla na hřišti dvě hodiny a brečela. Podívej, támhle jde… vypadá hrozně, co?“
Neslyšela jsem to drbání kolem sebe, neslyšela jsem pozdravy od přátel, neviděla jsem lidi, necítila jsem pohledy, co na mě školní lidé házeli. Bylo mi to jedno. Nevnímala jsem. Jen jeho. Pokaždé když jsem na něj narazila, udeřil do mě jako blesk. Nejvíc bolelo to, jak se tak hrozně rychle přes náš rozchod dostal. Ani ne týden potom flirtoval s ostatními.

„Luci!“ uslyšela jsem u svého ucha a najednou cítila, jak mě někdo objal. V hlavě mi začalo bušit na poplach. Ať mě ten někdo pustí! Vyškubla jsem se a s vyděšeným výrazem jsem se snažila zjistit, kdo se mě to dotknul. Bylo mi to najednou hrozně nepříjemné.
„Promiň. Provedla jsem ti něco?“ vykřikla Petra zděšeně a couvla. „Slyšela jsem, co se stalo. Chtěla jsem tě jen obejmout.“
„V pohodě, jen se mě prosím nikdo nedotýkejte, ano?“ vysoukala jsem ze sebe pomalu.
Uslyšela jsem za sebou chichotání.
„Tak už i kamarádky od sebe odhání. Jestli byla takhle chladná i v posteli, tak se nedivím, že ji nechal.“
„Mlč, ty pipko! Jdi se vycpat a přestaň s tím kvokáním!“ zakřičela zaskočená Petra.
„To říkej své kamarádce, ale kde asi je, viď?“ dodala ta plastiková královna a Petra se zmateně otočila. Byla jsem pryč.

Stranila jsem se všem, nejvíc těm, co se mi snažili pomoct, dlouhé měsíce, po večerech jsem brečela, ve škole jsem začala propadat. Martin si mezitím balil všechny holky v okolí. Mě jakožto smutnou a apatickou královnu ignoroval. Pro jistotu. Každé jeho slovo byla rána do živého, každý jeho pohled mě spaloval.

Jednou jsem se uvelebila v křesle ve škole, objala si rukama nohy a vzpomínala na krásné chvíle s ním. Zase. Ten rok, co jsme spolu byli, jsem si přehrávala pořád dokola. Byla jsem tak dokonale vyhublá a skrčená v křesle otočeném zády k nim, že si mě nově příchozí ani nevšimli. Petra ještě s někým.
„Koho ještě pozveme?“ ozval se neznámý.
„Nevím,“ Petra zaváhala, „co Lucku?“ dodala opatrně.
Neznámý si odfrknul.
„Vím, že ji máš ráda, že jste byly nejlepší kamarádky, ale víš, jak je na tom teď. Nechci, aby ti tam zkazila náladu. Je poslední dobou hrozně sobecká.“
„Cože, prosím? Sobecká?“ ozvala se Petra. Z jejího hlasu jsem cítila zlost, která mi udělala neuvěřitelně dobře. Zároveň mě přepadla provinilost.
„Nevidíš to? Nemám nic proti tomu, že je smutná, ale nemusí se stranit od lidí, co jí mají rádi. Vždyť nikoho nenechá ani, aby se jí dotknul nebo na ni promluvil. Nikdo se nemůžeme jen tak odstřihnout, pokud máme rádi lidi, se kterými jsme spojení, a pokud nám na nich záleží. Je sobec. Udělala kamarádům to samý, co on jí.“ skončil neznámý monolog. Špatně se mi dýchalo. Měl pravdu. Hlavně ať to neřekne i ona. Ať si tohle nemyslí, prosím!
„Asi máš pravdu.“ Slyšela jsem Petru na pokraji pláče. Jako rána do hlavy.
„Pojď, půjdeme.“ zašeptal neznámý, objal Petru a zmizeli. Po dlouhé době mi tekly slzy pro někoho jiného než pro Martina.

Netrvalo to ani měsíc a všechno se vrátilo do starých kolejí. Probrala jsem se, omluvila se všem kamarádům, hlavně Petře a pokusila se o nápravu. Přijali mě neuvěřitelně lehce, měla jsem skvělé přátele. Zase jsem se vrátila k vtipkování a dobré náladě, chodila jsem s kamarády na kafe, pít a zase jsem začala hrát basket a starat se o sebe. Bylo to těžký… vlastně ani nebylo, uvědomila jsem si, že mám tolik přátel, že si nemůžu dovolit zoufat si. Kdykoliv jsem měla tendenci spadnout do deprese, přehrála jsem si v hlavě Petry uslzený obličej a zase se probrala. Brečet můžu doma. Martina jsem ignorovala, nepotřebovala jsem ho. Tedy, skoro vše se vrátilo do starých kolejí. Nedokázala jsem ani pomyslet na to, že bych měla být s někým víc než jen kamarádka. To se ale mělo brzo změnit.

„Tak co?“ usmála jsem se a koketně jsem se otočila na Petru a Radka v nové sukni, topu s nestoudným výstřihem a kožené bundičce. Vlasy v drdolu, makeup dokonalý. Petra obdivně zatleskala.
„Sekne ti to, neuvěřitelně… Já s tebou takhle nikam nejdu!“ zasmála se. Přitočila jsem se k ní a dala jí se smíchem pusu do vlasů.
„Jestli tě dneska uvidím bavit se s někým, koho ti neschválím, tak se těš,“ zahrozil mi Radek a podtočil si mě pod rukou „hrozně ti to totiž sluší, kočko.“ usmál sem na mě a já ho objala. Zase jsem se cítila živá. Miluju svět.
„Tak vyrážíme.“

Koncert, na který jsme šli, byl dokonalý. Tedy alespoň začátek, který si pamatuju. Zbytek jsem strávila v náručí toho snad nejkrásnějšího chlapa pod sluncem. Vysoký, statný, ostře řezané rysy a neuvěřitelně vzrušující. Hrozně mě přitahoval, už když jsem ho poprvé zahlédla. Neuběhly ani dvě minuty od chvíle, co si mě všimnul, a už jsme spolu seděli na terase a připíjeli si. Hypnotizoval mě očima a já sama sebe nepoznávala. Hráli jsme si jeden s druhým a oba věděli, jak večer skončí. Ničeho nelituji. Byl to nejlepší sex v mém životě. Krásné na tom bylo, že jsem se nemusela starat o nic okolo, už jsem ho nikdy neviděla. Zmizel jak v obláčku kouře, ve kterém se objevil. Úžasně osvobozující pocit. A jako by mi to na malou chvíli dalo něco, co mi tak dlouho chybělo. Ten pocit, ta jednoduchost, ten zájem, to držení v náručí. To by mi stačilo… Ne, nestačilo. Potřebovala bych ho celého tak jako tak. A bylo mi krásně. Všechno bylo tak snadné, prosté. Bohužel tenhle stav rychle vyprchal a dostavila se znovu apatie. Došlo mi, co potřebuji. Dalšího poloboha.

A nezůstalo jen u jednoho. Nahradila jsem vztah příležitostnými úlety a v osmnácti jsem si kvůli jedinému muži, kterého jsem opravdu milovala a který přestal milovat mě, zničila iluze o lásce. Chci jen jeho, ale nikdy ho nebudu mít. Ale můžu mít všechny ostatní - tak proč ne?

Žiju, nepřežívám. To je to hlavní. Klidně si mě suďte.