Written in the stars...

Nádech, výdech. A znovu. Nádech, výdech. Slyšíš to. Je kolem tebe takové ticho, že slyšíš svůj dech. Nádech, výdech. Skutečně dýcháš tak hlasitě? Ne, to bude jenom tím, že kolem tebe je klid, nic a nikdo se nehýbe, vše spí ukryté za rouškou tmy. Dneska je jasná noc. Naštěstí.

Zvedneš hlavu k nebi a pozoruješ ty miliony hvězd nad svou hlavou. Vyčkáváš, čekáš. Nádech, výdech. Opatrně z kapsy vytáhneš cigaretu a stejně opatrně si ji zapálíš. Sakra, ten zvuk zapalovače byl ale hlasitý. Tentokrát dech zadržíš. Na pár vteřin ustane ve tvém těle veškerá činnost a stejně jako kočka číhá na lovenou myš, ty číháš na jakýkoliv pohyb. Nic se ale nestane, jsi totiž paranoidní. Všechno ti v té tmě a tichu příjde hlasitější. Takže znovu. Nádech, výdech. Potáhneš si z cigarety a zase zvedneš hlavu k nebi. Tak kde jsou? Má jich přece padat stovky, tak proč ty nevidíš ani jednu? Přece nejsi zase až takový smolař. Nebo ano? Tvůj dosavadní život by tomu víceméně odpovídal. Ale no tak, nestěžuj si, nemáš na co. Co by za tvůj život dali děti v Africe?!

Uvažuješ nad blbostma. Víš to, a proto se jen tak ušklíbneš. Jsi idiot, ale to už víme. Znovu si potáhneš z cigarety a zahledíš se do oken toho obrovskýho baráku, kterému bys měla správně říkat domov. Nikde nic, ticho, klid a mír. Spokojeně se posadíš do zvlhlé trávy na zahradě a hlavu konečně nadobro otočíš směrem k nebi. Láká tě, ale zároveň tě děsí, viď? Je tak kouzelné, překrásné a zároveň strašidelné tou svou nekonečností. Děsí tě nekonečnost? Ale ano, my víme, že děsí.

Hele, konečně spadla první hvězda, nebo jsi ji alespoň viděla. Stačila jsi zašeptat své přání? Ale ano, není přece tak dlouhé, pouhopouhých 9 písmen, to nezabere tak dlouhou dobu. Ale ne ty hloupá, nestačila jsi to doříct. Nevymýšlej pohádky, prostě řekni těch 9 písmen a jdi spát. V nich je přece obsaženo všechno, co si přeješ. No vidíš, kvůli své hlouposti tu budeš muset zase čekat. Ach jo, co s tebou máme dělat. Takže si znovu zapal cigaretu a vyčkávej...

A hele, další hvězda. Ale ta je, co? Září do tmy, až se ti tají dech. Konečně to stihneš, do spícího ticha zašeptáš těch prokletých 9 písmen. Tak a máš splněno. Ale... Proč otálíš a nejdeš domů? Přece svůj úkol jsi splnila, tak co ještě chceš? Proč si sedáš zpátky do trávy a proč znovu obracíš svou tvář k obloze? To máš těch přání víc? Ne, asi nemáš, když při další hvězdičce šeptáš tatáž slova. Aha, chceš si to pojistit, to chápu. Kdo by to nechápal. Nevěříš si, viď? Potřebuješ to potvrdit a tak to opakuješ stále dokola a dokola jako nějakou modlitbu pro zanikající hvězdy.

Bojíš se, že se to nesplní. Ach, jsi tak pesimistická. Obáváš se, že to jediné odpoledne bylo splněním tvého přání a nic takového už tě nikdy nečeká. Že ty chvíle bylo to jediné, na co jsi měla právo. Že už se to nikdy nebude opakovat. Ale no tak, maličká. Neboj se. I kdyby to tak mělo být a nebo by to mělo být stokrát jinak, to se ty teď nedozvíš. To poznáš až záhy, až nadejde ten správný čas. Teď jdi domů, zalez do postele a jen sni. Na to jediné máš teď právo. Protože to, co tě čeká a nemine, zatím zůstává napsané ve hvězdách..