Pouhý Sen

V šumění vln moře, které plyne až daleko k obzoru, kde ten žluto-oranžový kotouč pomalu mizí. Maluji palcem u nohy do písku obrazce. Přivírám oči před těmi bodavými paprsky. Nakonec těžce dopadnu na zadek a obejmu si skrčené nohy.
Hravý větřík mi prohrábne mé vlasy, které se mi na zádech lehce vlní.
„Copak?" zeptám se ho.
Odpoví mi další poryv větru.
„Já vím, neměla bych se hrabat furt v minulosti, co bylo, co je a co bude neovlivním." povzdechnutí.
„Už si zase povídáš s větrem?" ozval se za mnou pobavený hlas.
Ne, neotočím se. Beztak si mě jen dobírá. Nechápu, že ho ještě trpím.
„No a. Je to moje věc!" odseknu.
Sedne si vedle mě a chytí mě okolo ramen.
„Vždyť já si Tě jen dobírám. Znáš mě." snaží se mě ukonejšit.
Hrubě se mu vysmeknu, vstanu.
„Právě proto." otočím se a odcházím.

***

Myslím, že je na čase probudit se do reality. U moře jsem nikdy nebyla, jen moje fantazie opět naplno zapracovala.
Ležím na posteli, oči upřené do stropu a moje sny se opět zase ztrácí někde Tam. Ale jak jinak trávit čas, když není, co dělat a momentálně mě nic nebaví.
Odšourám se k počítači a otevřu jeden ze svých tří komunikačních serverů. Nikde nic. Tak to zase zavřu.
Život na prd, kde nic tu nic.

***

Horské vrcholy se ztrácejí v mlze. Oklepu se zimou. Pode mnou se neklidně zavrtí kůň. Poplácám ho po pleci a snažím se ho uklidnit. Pro jistotu pevněji sevřu uzdečku. Kůň neklidně hodí hlavou a zařehtá. Slyším dusot kopyt. Otáčím koně kolem své osy a hledám původce zvuků. Z nejvíce zarostlého křoví se vynoří černý kůň a na jeho hřbetě on.
„Zase Ty?" povzdechnu zklamaně.
„Ano, já. Něco se Ti nelíbí?" zaškubou mu koutky úst.
„Čekala jsem prince na bílém koni."
Prohlédl se.
„No, myslím, že nejsem k zahození, jediný, co Ti asi kazí tvou představu, je ten černý kůň."
Krouží na koni kolečka okolo mě a mého oře.
„Jo, někoho, kdo si mě zaslouží.“ Vypláznu jazyk.
„Aha, tak já ti nejsem dostatečně dobrý…“
Bodlo mě u srdce, tohle jsem zase nechtěla. Ale než jsem stačila něco podotknout, odjel na svém koni tryskem pryč.
Po chvíli sezení a koukání do míst, kde zmizel. Začal z nebe padat jemný deštík a pomalu mě smáčel. Když už jsem byla promoklá, otočila jsem svého koně a vydala se opačným směrem.

***

Nemůže být všechno jednodušší? Plácáme se světem pro něco nebo snad ne? Ale plnit si sny je přece jenom trochu složitější uskutečnit než si je jen prosnít.
Mám strach spadnout zpátky na zem. Lidé jsou zlí, závistiví a já mám strach bojovat. Vlastně nevěřím, že bych mohla někdy vyhrát.
Převalím se posteli na bok, obejmu svou peřinu a topím se. V slzách, že nedokážu udělat něco víc, že se v tom světě jednou ztratím.
Ale nechci toho nechat, sny jsou bezpečí, můžu v jejich náruči být jak dlouho si přeji…

***

Středověk. Jsem obyčejná mladá dívka, která potřebuje manžela, protože její rodiče jsou staří a ona sama nemůže vést hospodářství.
Bezcílně bloudím vesnicí a hledám Ho. Je to už několik hodin a on tu není.
„Nemá to cenu.“
Otočím se ke vsi zády a jdu se podívat na západ Slunce na velký kopec. Těžce funím a doufám, že tam dojdu. Slunce se pomalu sklání k obzoru a já konečně došla na vrchol. V kotouči Slunce sedí osoba.
„Bezva, doufala jsem, že tu budu sama.“ Zamrmlám si.
Osoba přede mnou mě asi slyšela. Černý stín se zvedl a mířil ke mně.
„Já tu milostpaní ponechám.“ Vyprskl mi do tváře.
Sekundy pomalu ubíhají a já si říkám, že už je to věčnost, že Ho nestihnu.
Otočím se.
„Počkej.“ Křiknu.
Zastaví se.
„Já… Nezlob se na mě. Tak jsem to nemyslela. Bez Tebe by mé představy neměli cenu.“ Odmlčím se.
„Ale jako představa Ti jsem k ničemu.“
„Bez Tebe nejsem sama sebou, nenechávej mě samotnou…“
Otočí se, chvíli se na mě dívá. Pohladí mě po tváři.
„Ale Já tu nebudu věčně, jsem jen sen…“

***

Všechny představy se roztříštili. Ležím na posteli v klubíčku a pláču…