Lež má krátké nohy a daleko neuteče

Není tomu tak dávno, co jsem ji naposledy viděla, ale přesto si ji pamatuji jen zřídka. Byla to mladá hodná holčina s hnědými vlasy. Oči měla modré a však neupřímné. Její matka se o ni moc nestarala a otec? O tom ani snad nemluvila. Jmenovala se Renata a bydlela jen pár metrů ode mne. Často jsme spolu jezdívaly do školy a chodily ven. Ale jednoho dne se cosi zvrtlo.
Byla středa, ráno jsem vstala, oblékla se a šla se nasnídat. Bylo asi čtvrt na osm. Náhle rozespalé ticho, které doma panovalo, přerušil můj mobil. Někdo mi píše. Beru mobil k ruce a divím se, kdo by mi tak asi mohl poránu psát. Byla to Renata. Žádala mě, abych ji omluvila u učitelky, že ji není dobře. Zrovna v ten den jsme psali velkou písemku z matematiky a hned mi bylo jasné, že se tomu chce vyhnout, ale nechám to být.
Začíná hodina a učitelka vchází do třídy. Přemýšlím, jestli se mám postavit, nebo se přihlásit. Nakonec se přihlásím a ona mě vyvolá. „paní učitelko, já chci jenom říct, že Renata dnes nepřijde, protože ji není dobře.“ Ona na mne kývla a já se posadila. Vypadalo to, že se tím nenechala nějak obtěžovat a rozdala nám testy. Píši, ale stále se mi honí hlavou pomyšlení na Renatu. Co když to bude chtít učitelka prověřit a zavolá její matce? Měla by asi průšvih, a to pořádný. Zazvonil školní zvonek což znamená konec. Vyšla jsem tedy ze třídy, ale v tom mě čísi ruka hrubou silou zastavila. Otočím se a tam stojí Renatina matka a vedle ní naše třídní učitelka, která se na mě zlomyslně šklebí: „ Pojď s námi Pavlíno, máš nám co vysvětlovat.“ vůbec nevím, co bych jim mohla tak vysvětlovat a celou cestu do jejího kabinetu jsem doufala, že je to jen nějaké nedorozumění. Snad se nemýlím.
Vcházíme do kabinetu a už na první pohled jsem se vylekala dvou urostlých policistů, co stojí v rohu místnosti. Mám strach a usedám na židli jenž tam už byla připravená. Začínám se bát. Svírá se mi žaludek, ale nemůžu s tím nic dělat. Učitelka usedá do svého křesla naproti mně a se zamyšlením se na mě podívá. „Nechtěla bys nám něco říct, Pavlo?“ vystrašeně jsem se na ni podívala a řekla jsem, že ne. „ tak já tedy začnu“ zavrtěla se v křesle a pokračovala, „Vy jste s Renatou dobré kamarádky,že? Proč si jí to tedy provedla?“ vůbec jsem nepochopila o čem to mluví „ Co jsem ji jako měla provést, podle vás?“ „ Nebuď drzá holčičko a uvědom si s kým mluvíš!“ okřikla mě, jenže než sem se stačila omluvit za svou neomalenost pokračovala dál: „ Tvé jednání se bude vyšetřovat a jak sis všimla jsou tu dva strážníci, kteří to vyšetřování povedou. Takže bych byla laskava, kdybys jim všechno pověděla.“ náhle se rozpláču. Vůbec nevím co se děje a učitelka mě křivě obviní a já ani nevím z čeho. Co mám tím policistům asi říct? Najednou se ke mně jeden z nich nakloní a povídá: „ Neboj, takových jako jsi ty jsme tu už měli víc. To se zpraví, uvidíš.“ a podává mi kapesník. Beru si ho, otřu si slzy a povídám: „ Ale mohli by jste mi říct alespoň co jsem provedla? Já vážně nevím, o co jde.“ a znovu se rozpláču.
Učitelka se na mě podívala a oddychla si.“ tak já ti to tedy povím, když tedy vůbec nevíš o co jde,“ z jejího hlasu zněla posměšná ironie, napila se ze šálku, který před ní ležel a začala: „ Už minulí týden nám sem do školy zavolal jeden ze žáků a řekl nám že máme prohledat skříňku číslo 225. Říkal že si myslí že v ní najdeme něco, co by se tam nacházet nemělo. Tak jsme se tedy včera podívali. V Renatiným vaku s tělocvikem jsme našli sáček s marihuanou.“ v jejích očích zasvítil vítězný plamínek. „ S marihuanou??“ vykřikla jsem překvapením. „ jen nedělej překvapenou Pavlíno!“ ohradila se na mě. „ Ještě ten den jsme volali její matce a za doprovodu policistů jsme jeli k ní domů, abychom si s ní promluvili. Chudák z toho byla celá špatná, ale nakonec nám pověděla, že to patří tobě a že si nevěděla kam to schovat, tak si to jednoduše schovala do jejího vaku. Takové kamarádky si ani nezasloužíš. Bránila se tomu a až po dlouhé době nám vše pověděla.“ pak se otočila na policisty, a pokývla na ně: „Pánové odveďte si ji, její rodiče už čekají na stanici.“ Ale neubránila se a s vítězným pošklebkem se na mě naposled podívala. Byla chladná a tak upřímná až to nebylo hezké. Vyšla jsem tedy s policisty ven na chodbu, směrem ven z budovy.
Jsme na cestě na stanici. „Vůbec nemůžu pochopit, jak mě mohla takhle podrazit, vůbec jsem o tom nevěděla, musíte mi věřit, v životě jsem se toho nedotkla, byla to má kamarádka.“ a znovu sem se rozplakala. Zmocňuje se mě úzkost a nevím, co mám dělat. Pak auto zastavuje a vycházím před okresní policejní stanicí.
Nikdy jsem tu nebyla. Je to tu ponuré a všichni někam spěchají. Poslali mě i s mými rodiči do nějaké místnosti. Mlčeli jsme jako hrob. Mamka se na mě od mého příjezdu ani jednou nepodívala a táta jen nevěřícně kroutil hlavou. Je to jen na mě, musím se z toho dostat sama. Rodiče zřejmě na mé straně nejsou. Po chvíli do místnosti přišel velký a tlustý muž s papírem v ruce. Podíval se na mě, a nemůžu tomu uvěřit, ale usmál se. Položil papír před mamku a ta jako by ožila. Objala mě, div mě neumačkala. Pak se na papír podíval táta a k té mačkanici se přidal, nemohla jsem dýchat. „ Dost! Nemůžu dýchat vykřikla jsem. Cože tak najednou?“ a oba se na mě podívali a usmáli se. Mamka mi vtiskla do ruky papír, ať si ho přečtu. Byla šťastná jako blecha. Četla jsem a stálo tam, že Renata Sitarová se přiznala k užívání marihuany a že křivě obvinila svou kamarádku Pavlínu Holtovou, což jsem já.
Vyšli jsme z místnosti, a prvního člověka co jsem uviděla, byla právě Renata. O té doby jsem ji už nikdy neviděla. A poučení z toho je jaké? Že lež má krátké nohy a daleko neuteče. To si pamatujte.