Stopy

Zmizela. Od té doby už sice uběhla více než půlhodina, ale on stále nepřestává chodit po bytě. Pátrá, zda tu po ní ještě něco nezůstalo. Cokoliv. Sponka do vlasů, lesk na rty, háčkovaná šála. Ani jediný vlásek na posteli nesmí uniknout jeho pozornosti, dokonce ani černá řasa ne. Je opatrný. A důsledný. Nejméně potřetí otvírá okno, protože má pocit, že stále ještě cítí její parfém. Je třeba se zbavit všeho, co k tomuto místu nepatří. Dává si záležet. Dneska má na to víc času, zmizela dřív, než obvykle, vlastně ani neví, proč... Neptal se jí. Nezáleží na tom, čím se zabývá celý zbytek týdne. Podstatný je jedině ten časový úsek mezi sedmnáctou a devatenáctou hodinou v úterý. Jinak nic.
Znovu naklepává peřinu, pro jistotu ještě jednou nakukuje pod postel i noční stolek. Zdá se, že už tu po ní nezbylo vůbec nic. Jistě, že ne, však si dal také s úklidem záležet. Ještě zbývá osušit umyté skleničky od vína a vrátit je do poličky, ale to už je maličkost. Teprve poté, co provede tento poslední úkol, se uklidní a unaveně odpadne do křesla.
Najednou sykne bolestí, jak se zády otře o ratanové opěradlo. Záda pálí jako čert. Rukou pod tričkem ohledává bolavé místo a znovu zasyčí, když si do ranky zanese rukou pot. Kurevsky to pálí! Chvatně se přesune do koupelny a kroutí se před velkým zrcadlem ve snaze dopátrat se příčiny toho utrpení. Není to jednoduchý úkol, musel by být hadí muž, aby se mu to podařilo. Po chvíli ho napadne vzít si na pomoc ještě jedno menší zrcátko a teprve teď vidí, co ho vyhnalo z pohovky: jeho předtím hladká opálená záda brázdí čtyři červenofialové linky, táhnoucí se od levé lopatky skoro až na zadek.
Určitě mu to udělala schválně, potvora! Má sice prsty jako špagetky, ale drápy jako lasička a když on tuhle hbitou lasičku vydráždí, lasička ty drápky občas i zatne... Je v tom něco nevinně brutálního a on to má moc rád, stejně tak jako když ho tlamičkou jemně ohryzává... Tentokrát to ale trochu přehnala! Nejen trochu! Jeho záda vypadají jako pole po orbě a jeho, obvykle tak suverénního, nenapadá jediné řešení, jak se té památky do půl hodiny zbavit. Samozřejmě, že mu to udělala schválně!

**********

Ještě úplně nezmizel. Ještě byl tak trochu s ní, ale pomalu ji po kapkách opouštěl. Už za malou chvíli jí z těla zmizí i tahle poslední památka. A pak už bude zase sama, jako pokaždé, když od něj odejde. Když je s ním – ach bože, to je fantazie! Ta neskutečně těsná blízkost, to teplo! Ale jakmile za ní zavře dveře – nic. Jenom prázdno, samota a chlad.
V prostoru, ve kterém se právě ocitla, chladno rozhodně nebylo, ale vlhký horký vzduch jí také nedělal dobře. Hrdlo však měla sevřené nejen vinou zdejší dusné atmosféry. Tohle místo je jí naprosto cizí. Proč sem vlastně chodila? Jaký to má všechno vlastně smysl? Chvíli váhala, zda se neotočit a zmizet, ale nakonec zůstala. Všechno se v ní mlelo a ona si byla jistá, že pokud nic nepodnikne, zaručeně zešílí.
Takže tedy blondýnka... Jistě, na vaně stál šampón pro světlé vlasy. V předsíni boty jako pro Popelku – bude spíš drobnější postavy. Postupně probírá další postřehy a indicie, v hlavě si sestavuje něco na způsob policejního portrétu. Dost nekonkrétního portrétu! Ve všem musí spoléhat sama na sebe, na svou představivost a především intuici. Od něj o ní neví téměř nic. Jen to, že je, a to jí stačí. K neštěstí. A potom ještě ví, že každé úterý mezi sedmnáctou a devatenáctou bývá tady. Jinak o ní spolu nemluví.
Po dlážděné podlaze ťapkají ženy různého věku v barevných gumových pantoflích. Začíná pochybovat o smyslu svého počínání, není tu zrovna liduprázdno, když v tom jí náhle spatří. Našlo by se tu sice více dívek, které by se také mohly podobat jejímu imaginárnímu portrétu, ona si je však stoprocentně jistá, že je to právě tahle se světle modrým ručníkem kolem těla. Andílek. Naivka. Přesně takhle si ji představovala. Je tak křehká, že by snad stačilo jí úplně zlehounka postrčit a na mokrých dlaždičkách by se roztříštila na tisíc kousků. S jakou chutí by to udělala!
Blondýnka mezitím odložila ručník a začala se sprchovat. Ta Druhá ji důsledně rentgenuje pohledem, pečlivě si prohlíží každý detail útlého těla: od těch popelkovských chodidel až po světlý culík na temeni hlavy. Neunikne jí ani maličkatá piha hluboko pod pupíkem... Teď už vidí všechno, co dosud neviděla. Tohle je těch jeho zbylých šest dní a dvacet dva hodin v týdnu, tohle je to jeho všechno bez úterního podvečera! Proč sem vlastně přišla?
Teprve teď si jí blondýnka všimla a v naprostém nesouladu se svou křehoučkou vizáží na ní zakřičela:
„Doprdele, co na mě tak čumíš, ty šmíračko jedna??!!! Seš lesba nebo co???“
„Ne, nejsem,“ odpověděla tiše Druhá. Kdybys tak věděla...
Vysvlékla se, postavila se pod vedlejší sprchu a pustila na sebe proud studené vody. Potřebovala ze sebe smýt všechno, co souviselo s ním. Každičkou vůni, každý dotyk... Pocit tepla a blízkosti. Všechno musí odtéct odpadní rourou. Všechny ty úterní podvečery mezi sedmnáctou a devatenáctou...