Dívej se, ty malá děvko

Letní večer konečně zčernal. Teplo nasáklo do stěn, zachvívalo vzduch, někdo nesmyslně mučil klavír. Tóny byly unavené jako odcházející den.

Vánek si lehce pohrával se záclonou. Voněla ještě slabě po levanduli.

Ta vůně ji vždycky uklidňovala, dnes ne.

Cítila podivné napětí, něco nebylo v pořádku. Paradoxně. Před chvíli se bouřlivě pomilovali. Zvalchovaná postel, polštáře na zemi, srdce se jim teprve uklidňovala, přesto něco viselo ve vzduchu. Nebylo to poprvé, to něco se mezi ně vkrádalo nepozorovaně, několik posledních týdnů a bylo už téměř hmatatelné.

Opřel se zády o stěnu a zapálil si. Tmavé vlasy mu padaly do očí. Pravou ruku s cigaretou nechal volně viset přes pokrčené koleno.

Discobolos, pomyslela si. Milovala ho až k nepříčetnosti a jeho vyhýbavý pohled ji prudce zabolel v krku, potlačovanými slzami.

Venku cosi plechově zarachotilo.

Ožil. Zvedl prudce hlavu. Měl podivně naléhavé, žhnoucí oči.

„Miluješ mě?“ zeptal se.

Měla chuť vypláznout jazyk a vrtět ocasem jako pes. Vklouzla do jeho napřažené náruče a zády se mu uvelebila na hrudi. Pohrával si láskyplně s dlouhými mahagonovými vlasy a pošeptal do nich svá přání.

Křečovitě objala kolena. Zatoužila být neviditelná, zmizet ve vlastních vlasech, jako v nějakém záchranném stanu.



….



Dusivé vedro vystřídal úlevný déšť. Smýval nánosy prachu, šuměl v listech, cinkal o tepané zábradlí na balkoně.

Svět se nadechnul a kořeněně rozvoněl.

Byla připravená, stála u okna, sledovala, jak se kapky odrážejí od lavičky pod platanem. Nervy v ní neklidně vibrovaly.

Možná si to rozmyslel, neudělá to. Ovšem v hloubi duše věděla, že udělá.

Procházela po pokoji. Několikrát nakoukla do zrcadla. Měla pocit, že se změnila, něco bylo jinak.

Zadívala se na svůj odraz.

Bledá tvář s výraznými lícními kostmi, klenuté tmavé obočí, velké modré oči, plné rty.

Příliš výrazná rtěnka, kterou koupil právě pro tuto příležitost. To není ono, co je jinak.

Oči. Vždy v nich hořela světýlka, teď jsou jiné, cizí. Divoké.

Posadila se na pelest a vyčkávala.

Konečně v zámku zarachotil klíč. Žaludek se jí zkroutil a srdce rozcválalo. Sevřela neklid dlaní mezi kolena v bílých krajkových punčochách.

Obrazce na koberci. Snažila se tam najít tváře, jenže neměla čas nějakou rozeznat.

„Lásko?“

Ten druhý byl hodně vysoký a vypadal zatraceně dobře.

Džíny, tričko, botasky, střapaté vlasy, vyšisované sluncem, nedbalá elegance.

A pátravé, inteligentní oči.

Přemýšlela, co ho k tomu vedlo, že souhlasil.

….





Objímal ji zezadu, líbal krk a pomalu odepínal knoflíčky, jeden po druhém. Jednoduché přízové, bledě modré šaty postupně odkrývaly krajkové prádlo, jako když se rozevírá lusk hrášku. Tak se cítila, jako by jí něco rozevřelo proti její vůlí.

Ten druhý přihlížel úplně klidně, tím svým pátravým pohledem a svlékal se nezúčastněně, jakoby měl prostě jít večer na kutě.

„Uvolni se,“ šeptal jí do vlasů a pomalými krouživými pohyby dráždil bradavky.

Tiskla k sobě kolena v bílých punčochách, cítila však, jak začíná být vzrušená.

Ten druhý, byl jemný. Pomalu ji svlékl kalhotky a rozevřel stehna.

Pevně sevřela víčka.

Kousnul lehce do ušního lalůčku. „Dívej se, ty malá děvko,“ zašeptal chraplavě.

Ten druhý nespěchal. Pomaličku stáhnul punčochy, jednu po druhé a hladil hebkou kůži stehen, bříšky prstů.

Bylo to vzrušující, nemohla potlačit chvění, přes ponížení hluboko v sobě.

Cválalo v ní, jako stádo divokých mustangů. Vzpínala se do oblouku pod diktátem něhy čtyř mužských dlaní a dvojí žhavých úst. Vzduch nasáknul těžkou vůní pižma, její slastné výkřiky se odrážely od stěn, dopadaly na tři těla, zmítaly se ve zcuchaných vlasech a krev tepala přímo pod dychtivou kůží.

Rozvášněná noc prudce dýchala hříchem, zalykala se, jiskřila i umírala.



….



Doufala, že voda smyje ten pocit špíny. Stále dokola mydlila každé místečko na těle.

Souhlasila. Protože ho milovala, jenže jí se to líbilo. Chvěla se blahem, křičela, měla několik orgasmů. Zradila sama sebe.

Pečlivě se upravila a sbalila zbytek kosmetiky do připravené cestovní tašky.

Prudce se posadil. Samolibou spokojenost vystřídala panika.

„Co se děje?“

„Odcházím.“

„Přece jsi souhlasila!“

„Ano, nakonec ano.“

Seděl nahý na zváleném lůžku, ve vzduchu se dosud převalovala těžká pižmová vůně, neochotně ustupujíc svěžímu podešťovému vzduchu mladého léta.

Pilný hráč opět týral klavír a v nedalekém kostele se rozezněly zvony.

„Ale já tě miluju!“

„Ano, miluješ, ale sebe.“

Položila klíče na skříňku, tak opatrně, jako by se snad mohly rozbít a její střevíčky naposled zaklapaly po starém schodišti.