Pomsta na kmínu

Možná by bylo lepší, kdybych tehdy v létě prostě odjela. Kdybych se vrátila k mamince a tam se dlouze vyplakala. Jenže to, co vám budu vyprávět, se stalo na večer a z kempu, kde jsme trávili dovolenou, už nejel žádný autobus.
Miloš mě na tuhle dovolenou vzal, aby mi dokázal, jak věrně mě miluje. Dovedete si tedy představit, jak mě překvapilo, když jsem ve dvojici objímající se za sprchami poznala právě svého muže a blonďatou fuchtli z protějšího stanu. Zatemnilo se mi před očima. Měla jsem chuť udělat nějakou hloupost, třeba vzít tupou sekeru na dřevo a rozmlátit těm dvěma hlavy. Naštěstí jsem člověk klidné povahy. V tichosti jsem se otočila a odešla. Říkala jsem si: Jen si zamrdej blbečku. Pomsta bude sladká!
Nebo spíš slaná, na kmínu. To mě napadlo, když jsem se sbalenou kabelou odcházela zavolat si taxíka. Vedle cestičky se tam choulily dvě šedozelené muchomůrky. Po bližším přezkoumání jsem naznala, že asi budou jedovaté. Ve stanu čekal košík s jedlými houbami. Lepší než sekera. Miloš se za chvíli doplazí a s nevinným úsměvem si bude žádat večeři. A já jako správná milující ženuška mu ji připravím.
Do půlnoci se mu udělalo zle a když se na něj ráno díval doktor, nebylo už pomoci. Odvezla ho sanita a já toho nevěrného grázla víckrát neviděla.
Samozřejmě tuhle „nehodu“ vyšetřovala policie. Protože jsem byla na první pohled zdrcená vdovička, nevinná a opuštěná, sedím si teď na klíně policejního kapitána Bárty, který do záznamu uvedl: Po výslechu svědků a analýze důkazů jsme došli k názoru že otrava zesnulého byla nešťastná náhoda.
Tak si říkám: Skutečně by bylo lepší, kdybych tehdy odjela domů? Miloš by si dál vesele hobloval cizí blond kurvičky a já bych doma ztrácela nervy. Nepoznala bych kapitána Bártu.
Ach kapitán Bárta! Když mě poprvé spoutal, přeskočila mezi námi jiskra a dnes si na zatýkání jen hrajeme. On mě poutá svými služebními želízky, ovšem já si jeho připoutala mnohem pevněji… a kdyby někdy chtěl pláchnout za jinou… No však vím, kde ty muchomůrky rostou.