Razítková kopaná aneb Příběh katastrálního úředníka

'
Běží padesátá minuta bezpochyby extrapodligového a mírně extrazmateného fotbalového utkání. Hraju ve středu zálohy. Kope se zcela jistě neregulérním míčem, připomínajícím špinavou, zmačkanou, papírovou kouli, ale rozhodčímu to nijak nevadí. A je tam vůbec rozhodčí? Ať tak, či tak, vlastně to nevadí nikomu. Ani spoluhráči se příliš nesnaží. Vždycky, když míč vybojuju a přihraju ho, abychom se strategicky rozvinuli, zakrátko ho svou neschopností tvořit hru tragicky odevzdají soupeři. I diváci jsou celkem chladní, jen několik křiklounů recituje hesla o katastrofálním výkonu.

Náhle ke mně odkudsi obloukem něco malého letí a já to automaticky chytám. Je to kulaté úřední razítko! Neváhám ani vteřinu, úkol je jasný. Mozek velí k akci a tělo je připraveno. Mažu k soupeřovic bráně, kličkuju jako zajíc se zálibou v ragby a nikdo nemá chanci mě zastavit. Pudově se probíjím k pravé brankové tyči, na které vidím dřevěnou destičku. Už mi k ní zbývá jen pár kroků, už na ní lze spatřit několik předešlých zásahů. Za euforického jásotu diváků na desku připojuji další otisk razítka a ve skluzu se řízeně hroutím na zem. Kdo nedá razítko, prohrává!

Probouzím se z bláznivého snu a je mi blaze, i když úřednictvo je nyní na odstřel. Na stole vedle lůžka leží výpověď dohodou s tříměsíčním odstupným a za 72 dnů se stěhuju do Brna.
.