Boj touhy a rozumu

***


Jeho jemný doteky ruky na mém odhaleném těle, ve mně vyvolával známé, ale dlouho nevyvolané pocity. Chvilku jsem odolávala v mysli poddat se, ale nedokázala jsem to. Cítila jsem v každé buňce svého těla, jak neskutečně moje tělo prahne po pokušení, napětí, příjemném mrazení. Jeho ruce putovali po mé ruce výš. Přivřela jsem oči a nechala, ať pokračuje.
Moje mysl se nesla prostorem. Vzpomínala na naposled tak krásné dotyky. Na trochu něhy, která dokáže člověku chybět, až je to neskutečně možné.
V místnosti zněl jen náš dech. Pomaličku se zrychlující, Napětím, touhou, povolností, oddaností. Jeho ruka se dostala až k okraji tílka a ramínka podprsenky. Zbloudila na záda, to moje tělo zareagovala lehkým prohnutím a ucuknutím. Než si zvyklo na cizí jemné pohlazení.
Oči jsem na chvilku otevřela do brány světla a pohlédla na svého milence. Měl také přivřené oči a dál poslepu mapoval mé tělo. Přejížděl táhlými, klidnými tahy po ruce nahoru a dolů. Už jen tento pohyb v mé hlavě vyvolával neskutečné příběhy. Když přidal na intenzitě, lehce začal škrábat mojí pokožku. A dotáhl svůj pohyb až k mému zátylku.
Nedokázala jsem se soustředit na nic. Na chviličku se zastavil. Jako by se ptal sám sebe, zda mě má svádět dál nebo radši ne. Byl to pouhý okamžik a já nevěděla, zda si mám oddychnout nebo být zklamaná. Pak jeho ruka zbloudila ledabyle na mojí nohu položenou nedaleko jeho, pod přikrývkou a přejel prsty až ke klínu.
Čekal, jak zareaguji. Lehce jsem jeho ruku posunula pryč.
Nevím, proč jsem tak učinila, možná přece jen jsem nebyla přesvědčena, že dělám dobře, ale proč, když jsem tak dlouho sama? Nepověděl nic a přesunul své dlaně k mému bříšku. Lehce jsem se prohnula v okamžiku, kdy přejel přes moje citlivá místa. Nenechal se odradit a přejel znovu, aby si má pokožka zvykla. Byla jsem napnutá. Když sevřel lehce mojí kůži, cítila jsme se tak nádherně.
Přesně v tu chvíli jsem toužila po všem. Po útěku do vesmíru, Po útěku z reality. Ale i přes vše v jednu chvíli jsem si byla jistá, že necouvne a v druhé, že pořád pátrá, přemýšlí, zda pokračovat či nikoli. Jeho ruka se vrátila k mé paži. Lehce jsem se přisunula blíž a deku přitáhla lehce až k bradě. Jeho doteky byly tak lákavé, neodolatelné.
Chtěla jsem rozhodně víc. Chtěla jsem, ač můj mozek říkal, ať to nedělám víc. Prosila jsem, ať už spojí moje rty s jeho. Věděla jsem, že jak to udělá, už nedokážu odolávat a že dokonale vyhrál, nad mojí obrannou stráží…..

Ovšem nedokázal to… vše zůstalo, kde mělo nejspíš zůstat…. Jen já teď tu sedím s kusem papíru a přepisuji své smíšené, nenaplněné pocity.
A ptám se proč, vlastně já neučinila ten poslední krok a nedala jasný impulz pro vše, co by se mohlo stát….


***