Jak jsem si hrála na holiče

To bylo takhle v létě, zrovna začaly prázdniny a můj syn se chystal oslavit osmé narozeniny. Ploužili jsme se po bytě, jako dva postřelení tuleni, protože bylo vedro k padnutí. I zželelo se mi dítěte nebohého a rázně se rozhodla.
„Pojď Raďas, ostříhám tě pěkně nakrátko, ať ti není takový horko,“ lákala jsem jsem synka do koupelny, rozverně stříhajíc nůžkami ve vzduchu. Proč utrácet za holiče, no ne?
Nedůvěřivě na mě zašilhal svýma tmavomodrýma očima po babičce.
„No já nevím...a tak teda jo,“ souhlasil nakonec a nechal si kolem těla omotat dederonový hadr, jež býval kdysi závěsem.
„Stůj a ani se nehni, nebo tě střihnu do ucha,“ houkla jsem na něj ještě a chopila se hřebene.
To přece nemůže být nic složitýho, ostříhat děcko na ježka, fandila jsem si a horečně vzpomínala, jak že to ty kadeřnice vlastně dělají. No jo, ony vezmou strojek a je to vyřízeno, jenže mně tato kouzelná pomůcka chyběla. Nůžky byly tupé zřejmě už za první republiky, nicméně jsem se odhodlaně pustila do díla, přesně podle hesla „Kupředu, zpátky ni krok.“
Vzala jsem to pěkně od předu dozadu a kolem uší, Radek pištěl jak protrženej, protože se bál, že ho přece jen střihnu do ucha. Pot ze mě jen lil, řev mi drásal nervy a já ho do toho ucha nakonec přece jen střihla.
„Auauuu,“ zavyl a já začala pro změnu ječet na něj, aby přestal ječet, protože mám nervy nadranc a mohla bych ho střihnout ještě jednou.. Konečně bylo ticho a já mohla dílo dokončit. V konečné fázi to nevypadalo nejhůř, sem tam nějaký ten zub, ale co už, byla jsem na sebe jaksepatří hrdá.
Ošetřila jsem nastřižený sluchový orgán, se slovy, že to nebude pod kšiltovkou vidět, kluk se zhlídl v zrcadle a vypadal spokojeně.
Všechno by nejspíš dopadlo dobře, kdybych si šla onoho osudného dne sednout k televizi, ale místo toho jsem pořád okukovala svůj první holičský počin. Možná by to přece jen chtělo víc zarovnat, ať děcko nevypadá jako debil, střižený podle kastrolu.
„Co kdybychom to vzali ještě víc nakrátko,“ navrhla jsem po chvíli.
Modré oči se tentokrát obrátily ke stropu a zase zpět. Bylo mi jasné, že se Radkovi nechce riskovat další povrchové zranění, ale nakonec se nechal ukecat, když jsem mu slíbila, že pak bude vypadat mnohem líp.
Problém nastal, když už vlasy byly natolik krátké, že se nedaly stříhat podle hřebenu.
No co, vezmu to jen tak od oka, řekla jsem si a šmikala, až se z hlavy prášilo.
Že se mi celá akce vymkla z rukou jsem pochopila, když na Radkově hlavě začaly prosvítat vyhlodané lysinky. Vypadal jako po nemoci z ozáření. Těžko by mi někdo věřil, že ho neposílám na prázdniny do Černobylu. Tohle už tedy kšiltovka neschová.
„Mno,“ začala jsem rozvážně.
„Už to je?“ zajímala se moje oběť.
„No asi to budeme muset nějak tentok....spravit, moc se to nepovedlo.“snažila jsem se celou tu nepříjemnost okecat.
„Ukaž,“ natáhl krk k zrcadlu a chvíli zkoumal svůj nový účes a la beruška sedmitečná.
„To je dobrý,“ prohlásil nakonec a dekoval se do svého pokoje.
„No to teda není, takhle nemůžeš na ulici,“ přitvrdila jsem a současně mi hlavou prolétl onen spásný nápad.
„Ten zbytek musíme oholit,“ nechtěla jsem propadnout panice, ale už mi moc nechybělo.
„Jak oholit, jako vousy?“ zajímal se synátor.
„Jo, holícím strojkem.“
Vyděsilo mě, jak nadšeně souhlasil.
„Bude to sranda.“
„Ale budeš mít hlavu jako koleno a taky ji máš špičatou,“ upozorňovala jsem ho předem, ve snaze předejít případné srdceryvné scéně.
„To nevadí, bude to sranda,“ opakoval.
To teda bude, pomyslela jsem si.
Ostříhala jsem všechno, co šlo a pak na lebku napatlala pěnu na holení. Kluk se smál a měl z toho třetí Vánoce. Pak přišla na řadu sada plastových dvoubřitých holítek. Opatrně, centimetr po centimetru jsem seškrabávala zbytky vlasů. Ani to se neobešlo bez nehod. Sice jsem ho neřízla, ale zato se mi povedlo rozškrábat všechny pupínky a sem tam sedřít trochu kůže, což samozřejmě štípalo jako ďas, ale chudák dítě, poučené z předchozí ušní lapálie ani nepíplo.
Když jsem skončila a hlavu mu umyla a ošetřila, bylo mi ho fakt líto. Zůstala jen bílá lebka s rudými škrábanci, na vršku zašpičatělá a z ní trčela pořádná ušiska..
Radek hleděl do zrcadla a nevydal ani hlásku. Aby jo, určitě byl v šoku. A mně se rozklepaly kolena z obavy, že budu obviněna z týrání dětí, jen co vyjdeme ven.
„Než půjdeš do školy, tak ti to doroste,“ zmohla jsem se na chabou útěchu.
„No jo, v kšiltovce se to ztratí,“ poplácal se Radek po holé kůži a šel si pustit televizi.
Hned druhý den jsem šla a koupila stříhací strojek, který dodnes leží ladem v šupleti, neboť synek se rozhodl pro dlouhé vlasy a o stříhání nechce ani slyšet.