Moje nekonečná nitka života

Budu vám vyprávět svůj příběh. Vrátím se do doby přibližně rok zpátky, a tam začala moje jedna z dlouhých nití života. Ta nit trvá do teď, i když to vypadá na první pohled, že už to skončilo.
Byl jeden sychravý den a já jako obvykle, jsem přišel domů, odhodil tašku do kouta a šel k počítači. Nečekal jsem však, co mi má kamarádka Marcela napíše. Jen jsem se přihlásil na skype, tak mi přišla od ní zpráva „Ahoj“. Pozdrav jsem vrátil a začala mi psát, jestli bych neměl zájem o jednu holku, která se s ní kamarádí. Ta její kamarádka se jmenovala Julie. Já jsem trochu věděl o koho jde, tak jsem napsal, že by jsem to mohl zkusit, kdyby nás seznámila.
Další víkend už nás seznamovala. Byli jsme tam já, Marcela, můj kamarád Dan a Kristýna s Julií. Kristýna měla zálibu ve focení, tak nás všechny různě fotila. Mě se Julie zalíbila, a tak jsme si večer začali na skypu psát. Za tři týdny už jsem věděl o ní snad vše, co se dalo, a nadcházel čas, kdy jí řeknu co k ní cítím.
Jednou co jsem přijel z truck trialu v Milovicích jsem ji napsal, jestli by neměla čas jít ven. Stálo mě to dost sil ji vytáhnout, byla zrovna u babičky, která bydlela kousek od ní, ale nakonec se vymluvila na svého psa Arese a šla. Došli jsme až na jednu polní cestu, a tam jsem jí to řekl. Řekl jsem jí: „Už od toho setkání, jak tam byli všichni známí, ses mi začala hrozně líbit. A zamiloval jsem se do tebe. Byla původně zaskočená, ale přece jen řekla, že za pokus to stojí a zadařilo se. Den střídal další den a oba jsme byli šťastnější a šťastnější. Čas jsme trávili všude možně. U řeky jsme jen tak seděli a dívali se, jak ten život utíká, či procházky po městě, prostě nádhera. Než bych si to stačil uvědomit, byl červen a my jsme už spolu byli 2 měsíce. A bylo před námi léto. Léto, když by jsme se moc neviděli, protože její máma mě neměla moc v oblibě, tak každý víkend jezdili na chalupu. Tam plánovala být skoro celé léto, a pak letět na Kypr, což by znamenali další dny bez Julči. Přes léto se vyplnili moje obavy, opravdu jsem jí moc neviděl, tak jsem často seděl sám doma a myslel na ní. Několikrát se v Kolíně ukázala, díky svému králíkovi, který potřeboval na veterinu zastřihávat drápky.
Jednoho dne v červenci jsme dostali s Danem excelentní nápad, jet k ní na chatu. Chata bylo 40 km daleko hornatým terénem. Ale oba jsme holt byli blázni, a jeli jsme. Ten den bylo asi 30 stupňů ve stínu, tak to bylo zajímavý. Dan mě pořád pobízel: „Makej, makej, neflákám se.“ Já ho vždycky poslal do jistejch míst za tohle :). Asi 3 km od cíle jsme dojeli do střediska, kde se dali půjčit čluny a další náčiní všeho druhu. Já jsem začal povídat: „Tady je nádherně, a navíc tady v tomhle stínu nehřeje to podělaný sluníčko, prostě paráda.“ Dan odpověděl: „Víc šlapej, míň nekecej.“ Typická odpověď od zapáleného cyklisty. Nakonec jsme dojeli do cíle a tam čekala moje kráska, Julie. Zavedla nás k nim do chalupy s krásnou zahradou a ještě s hezčí ledničkou s vychlazenou kolou. Po dočerpání tekutin, jsme s Aresem, Danem, a Julií šli k jezírku, kde se Ares rád koupal a plaval. Julie vždycky o něm říkala, jaká to je ryba. Šli jsme teda, já držel Julii za ruku, a byl zase rád s ní. U jezírka se Dan oddělil a šel se projít po kopcích, co byli okolo. Já jsem s Julčou byl na mostu a sledoval jak se Ares koupe, a povídali si při tom. Povídali jsme si jak slovy, tak i tou mluvou, kde nejsou potřeba slova. Blížil se čas jet zpátky, čekalo nás ještě hodně kilometrů před námi. Nerad jsem se loučil, ale musel jsem. Odjeli jsme, ale před tím, než jsme jeli směr domov, tak nás čekal kraj Vysočina, který byl nedaleko odtamtud. Za 15 minut už byl náš cíl jasný. Přes Malešov se dostat zpátky do Kolína. V Malešově nás čekala zastávka u našeho pana učitele, co vyučoval matematiku, a co mi dost pomohl v mých problémech na škole. Po půl hodinové návštěvě jsme koukli na čas a upalovali přes Suchdol domů. Byla to nejrychlejší cesta, protože to vedla skoro pořád z kopce. Když jsme dojeli zpátky do Kolína, koukli jsme na čas, koukli jsme na naši celkovou délku trasy. Bylo půl deváté večer a já s Danem jsem byl rád, že těch 82 kilometrů je za námi.
Na začátku srpna Julie přijela do Kolína, a Marcela dostala nápad, nás dostat ven. Julie ten den neměla moc dobrou náladu – Julie je sice optimista, ale tím kryje to co se jí stalo, když byla malá. To není důležité ovšem vědět, budu respektovat její soukromí – a přepadla ji deprese. To se u ní čas od času dělo, a já byl ochoten jí vždycky pomoct. Někdo to bylo nad lidské síly, ale Marcela mi často říkavala: „Dám ti pevný bod, a ty dokážeš pohnout zeměkoulí.“ Až v této době si uvědomuju, jak měla ve mně pravdu, že dokážu to, co se jiným může pouze zdát. Julie, chtěla být sama, já jsem věděl, že to není správné řešení, že potřebuje někoho, kdo ji dokáže pomoc, kdo jí vyslechne, kdo jí řekne ta slova, která potřebuje. Já je dokázal naleznout. Ten týden mě Marcela, Julie a Lenka přijali do „sesterstva“. Byl tam i Dan, takže už jsme byli dva bráškové na život a na smrt, což nám vydrželo do teď.
Byl skoro konec srpna a Julie odlítala na Mallorcu se svojí mámou a babičkou. Což znamenalo 14 dnů bez ní. Během těch dvou týdnů byla pouť v Kolíně, tak jsem vzal kámoše a šli jsme blbnout. No co vám budu povídat, stálo to za to. A už tu bylo 1. září a já nastupoval na střední školu. Střední školu svých snů, sice na ní furt nadávám, ale i přesto jsem rád, že tam jsem. A taky mě čekala první hodina tanečních a první mistrovský zápas ve fotbale. Taneční mi ukázaly, co to je bolest nohou, a taky mi ukázaly, jaká je Marcela střevo, když mi prošlápla špičku boty jejím podpatkem. Fotbal mi zase ukázal, co to je hádka s rozhodčím a bitka s cikánem, ten víkend stál prostě za to. V pondělí jsem viděl Julču, což byla taky paráda, když jsem měl ke všemu do půl dvanácté, takže jsem končil dřív než první třída.
Než jsem se nadál, byla tu první prodloužená. Všude se zmatkovalo, a já se psychicky, a fyzicky připravoval na 4 hodinový nářez, nebo jak říká Marcela, tak 4 hodiny „týrárny“. Já jsem navíc měl po zápase, ze kterého jsem měl 4 puchýře, takže tancování stálo za to. Nejlepší byl však závěr večera, když jsem si zatančil ploužák s Julií. Na ten krásnej moment, když bych si přál zastavit čas, vzpomínám dodnes, je to asi nejkrásnější vzpomínka s ní. A na obzoru se objevil problém. Začal jí psát nějaký kluk, který si jí našel na internetu. Všichni věděli, že to je průšvih a že by se s ním neměla bavit, ale Julie si jako obvykle prosadila svou a pořád si s ním psala. Pak se s ním začala i stýkat a já věděl, že tohle nebude dlouho už trvat. Já jsem ji říkal, ať se s ním nebaví, že to skončí špatně, a ona mi vždycky říkala: „Zvládnu to, chci s ním být jen kámoška, a neboj, dopadne to dobře.“ Já jsem vždy odpovídal: „Dobře to dopadne, ale nevím jestli pro mě nebo pro něho.“
Dan se s ní jednou potkal, asi týden před tím, než oslavíme 7 měsíců spolu. A řekla mu, že se mnou hodlá zůstat.
Po týdnu, co jsme potkali a měli jsme „výročí“ tak mi říkala, že mě miluje a neopustí mě. Já jsem jí alespoň částečně věřil, i když mi bylo jasný, že se to do týdne rozsype jako dům z karet. Odpoledne šla s ním zase ven. Já jsem měl depresi, a Marcela mě tedy vytáhla z domu. Koho to nevidím, vidím jeho a jí. Jak jdou vedle sebe a baví se. Měl jsem chuť vzít velkej tlustej klacek, co se válel kousek ode mě, a praštit ho.
Ten večer na skypu mi Julie napsala, že se vykousli, a že je konec. Bylo kolem půl sedmé, to jest čas, kdy jsme se dali dohromady. Zajímavé, jak ten čas si dokáže udělat své. Já jsem si vzpomněl na jeden citát: „Muži nebrečí nad ztrátou, ale nad tím, že nedostali další šanci.“ Následující dvě noci jsem prospal asi 7 hodin dohromady. Následujících pár týdnů stálo opravdu za to, když moje srdce trpělo při jediném pohledu na ní, když jsem jí kdekoliv potkal. Podle vás by už asi měl být konec, i já doufal, že tahle kapitola končí, jenže neskončila ani 2,5 měsíce po konci našeho vztahu. Julie se od té doby strašně změnila, začala se řezat a topí se v depresích, a ten její jí nedokáže pomoc. Je to sobec a myslí akorát na sebe. Já i přes to se jí snažil pomoct, nakonec jsem to zavrhnul a nechal jí, ať si poradí sama. V dnešní době ji nemám nikde uloženou mezi kontakty, snažím se zapomenout, a i přes to pokračuje tahleta nitka. Julie ze sebe začala dělat strašnou chudinku, jak my s Lenkou a Marcelou ji strašně ubližujem, jak ona za nic nemůže. Teď si pokládám otázky: Já jsem snad ji podvedl? Já se snad změnil k nepoznání? A mohl bych vesele pokračovat dál. Julie byla vyloučena z našeho sesterstva, všichni si myslela, že to je pomsta. Já však nepřemýšlím nad pomstou, ale nad zachováním tohoto celku. Tento celek se nemá hádat, tento celek má spolupracovat jako tým, a ona se stala netýmovým hráčem. Julie se snažila a snaží poštvat lidi proti mně. Julie v této době ničí životy mnoha lidem, nejen mě, ale i svým „sestrám“, které se s ní přestaly bavit a dává to za vinu mě. Za všechno si však může sama. Zhoršila se ve škole, poštvává proti sobě kamarádky svým chováním a svoji ignorací k nim.
Tady příběh co se týká psaní končí. Tahle dlouhá nitka však bude pokračovat dál a dál, a kdy se přetrhne, to nikdo neví, kéž by bylo tak jednoduché ji přetrhnout. Jenže to musí chtít obě strany. Nejen já, ale i Julie. Sice si to neuvědomuje, že to pokračuje dál, ale bohužel je tomu tak. Neuvědomuje si spoustu věcí...