Hledání

„Tady máš genciánku pro Jitulu na afty a s Honzou cvič velký a malý písmena,“ vysypala ze sebe zbytečně nahlas a před zrezivělou domovní brankou mu strčila do ruky igelitku s torzem jeho svršků.
Stará vila, prostorná zahrada, mladičká dlouhovláska. Tolikrát obehraná trojčlenka.
Co jí zdůrazňoval ten psycholog? Hlavně nedat najevo prohru...
Krátký monolog rozdýchávala opřená o kamennou zítku plotu sousední zahrady. Stromy v zahradě byly zkrášleny podzimním make upem. Ona působila poněkud astmaticky. Náhodný kolemjdoucí se zvědavě ohlédl. Nevnímala ho.
Vzpomněla na odborníka přes lidské duše. „ Berte to, jak to je. Jen mu děti klidně svěřte, ať se předvede.“
Dnes poprvé trávil Honza s Jitulou víkend ve staré vile. Tak si to ostatně manžel přál. Manžel? „Má dáti – dal, ví dobře Král.“ Ekonom Král. Ve svém oboru uznávaný odborník. Nechal se slyšet, že i ekonom se může přepočítat. Taky, že má právo na omyl. Tím myslel jejich vztah.


Probudila se do ospalého sobotního rána. Hlavou jí kroužily nutkavé myšlenky, připomínající bzukot dotěrných vos. Pootevřela okno. Ani prudký závan téměř letního vzduchu úporné vosy neodehnal.
Jak to říkal doktor? „Po čase získáte nadhled a bude líp.“
Zkoušela to už devátý měsíc a pořád nic. Sama v panelákovém 5 + 1. Děti čím dál častěji trávily víkendy ve staré vile. Honzík si oblíbil rozsochaté košaté stromy v zahradě, jejichž koruny vybízely ke zdolání. S dlouhovlasou byl spokojený. Měl parťačku při hrách... majitelku dětské duše. Jíťa dlouhovlasou česala a ta se pod jejími neobratnými ručkami stávala drdolovitou, culíkatou a především princeznou.
„Paní Králová, buďte přece nad věcí.“
Utřela neexistující prach. Přerovnala pastelky na Honzíkově psacím stole a pohladila hadrovou Jitulčinu Tildu. Být nad věcí... Věci. Obraz profláknutého malíře, starožitná cukřenka, ručně tkaný koberec z Indie. Král si potrpěl na luxus. Taky na ženy.
„Neseďte doma. Oslovte staré známé, najděte si koníčky.“
Tomu psychologovi se to řekne. Zkoušela to. Tak se snažila. V knihovně, v galerii, v klubu. Velká snaha v malém městě. Ve vinárně „Mix“ opravdu netoužila zacílit na některého z pravidelných štamgastů. Nestála ani o to, vidět litující pohledy vrstevnic, poskakujících v rytmu čehosi každý čtvrtek v nevyvětrané tělocvičně. „Král, král, na dudy hrál. Králová za času hrávala na basu...“ napadlo jí. Dohrála.
Otevřela okno dokořán a vyklonila se. Viděla miniatury parkujících aut a sousedky s nákupními taškami, připomínající spěchající figurky „Člověče, nezlob se.“ Byla vysoko nad nimi. Nad věcmi. Nad lidmi. Našla ho... nadhled. Ten doktor povídal, že pak bude líp...


Rozbitá hlava po pádu na hranu pískoviště masivně krvácela. Rudý pramínek maloval na dětskou lopatičku prapodivné obrazce. Pod tíhou těla praskl růžový kbelík a jeho trosky se zaryly do písku. Věci se povalovaly všude kolem ní.
Nadhled patřil zbytku světa.